Dámy a pánové, čtenáři Tématu, minulý týden (na začátku května) jsem se na své pravidelné procházce lesem konečně rozhodl, že zářijové číslo 2009 bude posledním číslem, a Téma se tak dožije formálně rovných šesti let. Vzhledem k tomu ovšem, že např. právě číslo, k němuž je tento text editorským úvodníkem, má za námět tvorbu W. Shakespeara, čili cosi obrovského a vyžadujícího spoustu času na byť velmi stručný rozbor, a také proto, že ještě ani lednové číslo není uzavřeno, budu se věnovat psaní svých příspěvků jistě také v následujících letech. Nějaké podrobnější bilancování, co se za těch šest let povedlo a co nikoli, si nechám na září, už nyní však chci zdůraznit, že Téma svůj pravý život vlastně teprve začíná. Doufám totiž, že postupně se stane zdrojem mnoha podnětů pro ty, kdo konečně pocítí, že bez nového zpřítomnění světové klasické literatury a bez otázek po smyslu umění a kultury jako takových není možné vyhnout se obecnému „mlokovství“ celé západní civilizace. Zatím je ale všechno spíše při starém. Skutečné změny na tomto poli totiž trvají desítky, ne-li stovky let. Jsou však pozvolné a jejich náznaky lze cítit už dnes, kdy je stále zřejmější, že umělé, dotační udržování samozvaných umělců a kulturních činovníků všeho druhu za sebou zanechává jen prázdnotu a inflační úzkost.

Nedávno mi líčil kamarád, jak se pohádal s jakýmisi regionálně uznávanými psavci (či „spisovateli“), kteří tvrdili, že bez dotací jejich umění zanikne. Takoví lidé, a je jich právě tolik, kolik stát hodlá uživit, nepřijmou nikdy v úvahu, ač se tím ohánějí, že umění není právě byznys nebo zaměstnání pro výdělek a mzdu. Budou tvrdit, že právě proto, že umění není jen obchod, oni svá díla neprodají, ergo potřebují dotace. Když nebudou mít peníze, tak nemohou tvořit, protože prostě potřebují obživu. Jestliže ale někdo podmiňuje svou uměleckou identitu tím, že dostane zaplaceno, netuší o umění nic. Umění je totiž řehole, je to existenciální postoj a vrženost, je to způsob autentické existence (podobně jako třeba svatost). Ten, komu jde o umění a o kulturu vůbec, musí právě být schopen ukázat, že jeho motivy nejsou jen zištné a že je schopen svůj život postavit na umění a podřídit se mu. A peníze k obživě může vydělávat přeci jinak, aspoň zpočátku, než se jeho autentické umění stane třeba tak slavné jako u beat generation. Riziko je, že umře dříve, než se stane slavným, riziko je, že se nikdy slavným ani nestane, avšak sláva či příjem či obživa nejsou raison d’être umění. Z toho také plyne, že ani bohatí umělci nežili nějaké stupidní, lukulské životy primitivních boháčů: za všechny mohu jmenovat Michelangela, který přes své pohádkové bohatství žil v bídě až do konce života, či Beethovena. Kultura je postavena na osobnosti, prosazuje se duchovní silou, byť občas až po smrti autora, a vždy vyžaduje víc než průměrnou idiosynkrazii. Je postavena na posvátném a výjimečném, co dává životu smysl samo o sobě.

Vždy jsem se ohrazoval proti představě, že umělec musí žít v bídě a že umění se ve své podstatě nedokáže prosadit a prodat. Opak je pravdou. Jenže veliké umění se prosazuje a prodává tím, že je autentické, že vnáší do života jeho smysl, nikoli jako řemeslný výrobek či jako „kumšt“. Komu jde opravdu o kulturu, ten neřinčí jako propuštěnec u paternalistického státu o kus žvance, protože on přece je umělec a všichni to musí uznat, naopak: soustředí se na duchovní vyzrávání (k němuž patří i vydělávání si na chléb vezdejší poctivou prací nebo dokonce bída, smrtelná nemoc, drogy, pád na dno atd.) a na tvorbu, ví, že nejde o dnes a teď, ale o věčnost, o věčnost, jíž se dotýká svou unikátní, autentickou existencí.

Téma se vždy hlásilo k tomuto pojetí kultury, žádný z jeho autorů nedostal ani haléř a ani haléř nestálo daňového poplatníka (jeho internetovou podobu vytvořil a obsluhuje bez nároků na jakýkoli zisk můj kamarád Jarda Karban). A troufám si tvrdit, že právě pro to své pojetí kultury, bude každé číslo Tématu aktuální ještě i za 50 let po jeho vydání, na rozdíl od jiných současných literárních časopisů, jež by bez státních peněz nikdy nepřežily.

Témata všech čísel až do září 2009 můžete nalézt na úvodní straně časopisu, stejně tak seznam všech recenzí a rozhovorů, výběr článků atd. Doufám, že to usnadní orientaci ve všem tom, co za těch šest let bylo vytvořeno. Žádnou novou verzi webové prezentace nemám v úmyslu. A konečně jen pro informaci: Téma už nějaký ten rok (nevím už přesně jak dlouho) archivuje Národní knihovna.

„Uvidíme se“ v příštím editorialu. Užívejte vrcholného jara. A díky za vše.