V

V dřímotu přechází ticho polední,

strakapoud hledá si oběd ve stromu

a lesník ohlíží rozsah polomu…

tak jako každý den… všednost nevšední.

Nuda, ochablost, zívání… tulení,

moucha v síti, ale pavouk v kondomu,

a rádio hraje… skoro bez tónu

zprávy jsou stejné, první i poslední.

Myslet na tebe mne baví dost málo,

vykládat si z karet je pro kretény:

co bude zítra, už se včera stalo.

Slyším, jak psi zase šílí pro feny

a říkám si: snad dobře by se spalo,

kdyby smrt zavládla navždy nad vjemy.

VI

Mřížková rovina v starém slohu

i vektor vedou body krystalem.

Jen myšlené jsou, jeví nezájem

o atomy vbité na polohu,

a ty se zas třesou, jeví touhu:

jen tepla víc a brzy roztajem!

Tu Souměrnost na trůnu bohatém

do oceánů grup spouští nohu

a jinde elektrony bloudí tmou,

kol myšlených os se pohupují,

když izomorfní příměs přebíhá

i s peněženkou málo nabitou

do vodivých zón, jež fluoreskují

jak nebe, když se Boha dotýká.

VII

Stalo se, že v louži muška spadla

a naříkala jako o život,

to křehké křídlo už nebylo vhod,

ba nabrala vodu do tykadla,

a zatím se po hladině kradla

bruslařka v to místo co pierot

a bez, jenže stále skláněl níž svůj plod,

daleko byl… muška nedosáhla.

I pomohl jsem mušce lapené

na hladině v louži kdes u lesa

a nic jak svoboda výš nežene,

být nahoře jen modrá nebesa:

do sítě vletěla sníc o změně,

jak ten, kdo krátce vstal, a poklesá.

VIII

Znělka zní a hrana zase bijí,

jaro vyrostlo co jinošský květ,

na pole stoupá jako na parket

a štíhlý narcis zní poezií.

Vzpomínka je bledá, ztratil jsi ji,

pro dnešek se žije a naposled,

v srdci prochází zástup siluet

dneškem jak bledou fotografií.

A zatím krtek v ranní oparu

pracuje, aby zítra ještě žil,

a kalný potok dýchá z plných plic

kyslík do krve larev komárů,

když tu paprsek nad vším zvítězil

jako v mém srdci touha něco říct.