Prsť

I

Muž přirozený

spjatý s žití řádem

snad se nemá čeho bát!

Jakou asi naději

svým nepatrným vzkazem

ti jinou mohu dát?

Tu před tebou počalo se léto,

nebe modří se rozvonělo,

všude cítíš poklid zase,

pole pozlacená klasem;

co na jaře vzklíčilo,

nyní nese žití plod.

K tomu vztáhni ruce své,

k tomu s láskou obrať se!

Ač čas vždy pospíchá,

přec pomalý se může zdát,

když trůn zas patří létu.

Dlouhý den se vleče

ve vedru jen stěží,

všechno stejné stále

a úmorná je práce.

Celé léto jak bzukot muší,

jak plouživá řeka,

jež zdolala už hory

a bojí se v stáří nyní

k svému konci pospíchat,

jak tetelivý letní vzduch

celé léto jen se chvěje,

nepostojí na místě,

však nikam nejde zase.

Jako když se líný hroch

jen nechá nésti vodou,

ani kousat ho nebaví,

ani střečky odhánět

a sotva za celé hodiny

jen pohne očním víčkem,

tak i pasák sedí

a přežvykují ovoce,

tak se v letních vedrech

chová všechno živé.

Jak jsem řekl výše,

nyní mnohé kvete –

ze všech sil se lákat snaží

hmyzu četnou armádu.

Se svým hřmotným bzukotem

tu hosté mohou přijít dvojí:

když tiše jdeš po lese

a hluk ten slyšíš náhle,

rád si dáš hádanku,

zda čmeláka spíš

či sršeň objevíš v trávě.

Hlučnější už méně jsou

dravá vosa, pilná včela

a mnozí jiní tvorové,

ba i vítr patří k nim,

bez nichž by svůj rostliny

již více nezachovaly rod.

Aby Bůh uchoval,

v co dal svoji lásku,

dílo tolik dokonalé,

jež v sedmý slavil den,

mohutnou slast i potřebu

všude vložil tam, kde

množení chtěl zajistit.

Včela z nedostatku potravy

a ze slastné medu chuti,

jako zvíře z nutkání

a jako člověk z lásky,

nechává pak vyrůst plody,

jimž prapůvodem matkou je

hnědá prsť, širá zem.

Z ní vše vyrůstá,

v ni zas vše se navrací,

ona dává obživu,

ona prostor k žití,

když k ní se přitiskneš,

jen ona ti dá síly.

Kdo chceš růsti do výše,

v ní měj kořen hluboký.

Z těch plodů nejdříve

zahradník se chlubí,

když z bílého květu se

v rubín zdobí jahodník,

pak mnoho bohům děkuje

a v srdci staví jim

malý oltář obětní.

Než sesbírá ty sladké plody,

již studem rudne třešeň,

že v povinné té úctě

za tolikerou píli

jahodník ji předběhl.

Jako když pěvecký chór

nejprv neví, co má zpívat,

však jakmile slovo pochytí

a melodie jistý vzlet,

přehluší pak ticho tklivé,

tak se i v tento čas

všude hledí potomstva

a zahradník pak neví sám,

za co skládat větší dík.

V našich chladných končinách

pak spolu s létem přicházejí

teplé tiché noci zas:

jako krásná bruneta

když své štíhlé tělo

svůdná na plese roztančí,

všude žesťů lesk,

vzduch jak rozvířený parfém,

křišťálových lustrů světlo

a ty v tak těsném objetí,

až vzduch se chudák děsí,

že sotva jí vydechnut,

už tebou zase pohlcen

již nikdy volnost nespatří,

s ní do nekonečen víříš

v rytmu srdcí harmonie

jsa nad podlahou nesen

v nejjemnějších přeludech –

tu náhle blízko před sebou

jasně černé její oči

jak celý vesmír vidíš

a do té vlahosti dál

tak unesen se propadáš,

až jen ticho srdce cítíš,

tolikou slast nebešťanů

chvět se po celé zemi,

velké tajemství lásky

a mocné duchy života,

tak i kráska noc,

ať každý mi to dosvědčí,

jak je krásná, překrásná,

kdo ji spatřil nahou,

se po dni v srdci světa

zas v lidskou duši přemostí.

Když postupně končí den,

svět jak malé děcko

noc si bere v náručí,

klimbá už, jen pár ptáků

svou mu pěje píseň,

Hélios dávno svoje oře

za obzor už vehnal mocí,

plášť jen nechávaje

rozprostřít se na nebesích

– však jak pomalu odjíždí

i svůj plášť se sebou vleče,

tehdy počíná se zas vláda

té snivé říše divů,

když své žezlo Foibos pouští,

jak železná chce nutnost,

a tajů pán přebírá je Oberon.