XLVI
Kdysi tu chodili preláti,
kdysi tu chodili vojáci,
kdysi tu byly bordely à la France!
Kdysi tu lidi měli kapavku,
kdysi tu hoši měli odvahu
spustit se skoro s kdejakou,
kdysi bylo to tu prostě glanc!
Vysoký klobouky s rovnou střechou
a vůbec hranatý a rovný,
fraky a c&k úřednictvo,
Jeho Výsost Arcivévoda rakouský,
cesty podělané koňskými hovny,
drožka za drožkou, ekvipáž za ekvipáží,
slečny v šatech s širokými boky,
do oka důstojně vpravený monokl,
němčina nad městem Olmütz,
špehové a policejní stanice,
češtinka kypící v hospodách
a kdesi v kolébce voják Švejk.
XLVII
Vůně šeříku kousek pod Kopečkem,
kousek dolů od premonstrátů
(od bratří Prokopa Bleskosvoda)
pěšinka hliněná vede podél zahrádek,
zahrádek pěkně upravených,
provokativních pro zflámovaného študáka,
zahrádek plnejch květinek…
tak tam roste ten růžověfialovej šeřík,
tam se naklání jak joyceovská věta
a naparuje se ve slunci jak nejkrásnější mladík,
tak tam je ten šeříkovej kraj,
kde toulavej voříšek líbezně čeká
pámbu ví na co… ohlídne se, když projdeš,
a stojí si v tom stínu národních lip,
stojí si tam těsně vedle těch šeříků
v tom kraji, kterej je snad z pohádky,
v tý vlhký prosvětlený aleji podél zahrádek,
co sou tak upravený, snobsky dokurvený.
XLVIII
Hurá hurá!
Dada se vzňalo!
Dada duhový nad městem,
vidíš?
Nesvázanej pocit svobody
vidět věci tak, jak jsou,
radovat se z pohledu,
vidíš?
Vidíš Boha?
Támhleten bufeťák,
támhleten bezovej keř,
támhleten arcibiskupskej palác
ve svý slabosti,
Dada nad městem se vzňalo,
lahvička od šampónu v potoce,
vidíš?
Hurá! Huuuuurá! Húúúúúúrááááá!
Vzhůru v létajících balónech,
do nebe s Dada,
vidíš?
Osvobození od všech lží!
XLIX
Den zpečetil rudej vosk stmívání,
den prožitej touláním po Česce,
nasáváním vzduchu jižní Moravy,
starobylejch měst Ivančic, Znojma,
Třebíče, Náměště a vůbec kostek
rozpálenejch letním drzým sluncem,
prachu a kostelů a hradů
a parků, poznáváním sebe sama,
všechno sme to prožili ve dvou,
obklopeni šarlatovým světem,
kterej asi patří za zrcadlo.
Prošli jsme všechno se vším spřízněni,
ke všemu nakloněni… jen, jen vypuknout
nadšením nad vším a nad každým,
prošli jsme to, abychom si nadělali vzpomínek
do zásob na dlouhej zkurvenej život,
abychom měli z čeho žít, až přijde smrt.
L
Nervózní, odcizená ulice,
strach, ztrácíš se v šeru,
strašně rychlý kroky podél zdi,
ve svitu chladnejch lamp,
nervozita z úplného odcizení,
špatnej sen?
Výklady svítí upírskou barvou,
Vzpomínky vstávají z mrtvých,
tady se to stalo, tehdy a tehdy,
nic si nepochopil.
Kolem hospod sebevrazi
trávící se systematicky lihem,
cigaretovém konec svítící,
dlaždice míjejí ti pod nohou,
vo čem to je?
LI
Vojáci jdou z vojny domů!
V překrásnej březnovej den,
ožralý na nádražích,
ti kluci jdou z vojny domů,
ti kluci se radujou.
Osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři,
dva, jedna – Civil! Civil!
A všichni kolem jim rozumí,
všichni kolem je chápou,
všem je to najednou jasný,
že oni jsou taky lidi.
Osm, sed, šest, pět, čtyři, tři…,
konečně propuštění z tý buzerace,
kde jednaj s člověkem jak s hadrem,
dva, jedna – Civil! Civil!
Konečně propuštěni z tý školy,
v který jim jenom vygumujou mozky,
donutěj je chlastat
a bát se a bát se a hrbit se
a vysrat se na všecko kromě klídku,
tam je naučej vážit si prasečího života:
hlavně mě proboha ničím neotravujte!
Domů! Domů! Dva! Jedna! Civil! Civil§