„Ženě je od přírody vlastní jednotnější, od smyslových citových prožitků zřetelněji oddělený a na jejich proměnách nezávislejší životní pocit než muži. Tak jako jí připadá v hlavní záležitosti veškerého života, v jeho rozmnožování a dalším rozvoji mnohem základnější a odpovědnější úloha než muži, je žena vůbec vlastním géniem života, kdežto muž je jako génius ducha vůči ženě všude tam, kde se jedná o bezprostřední citové a instinktivní poznání nezbytné pro realizaci životních hodnot, pouhým břídilem.“ (citováno podle M. Scheler: O studu, Mladá fronta Praha 1993)

Nejen že by se to dalo říci jednodušeji – čímž by se mnohé ukázalo pouhou blyskotavou vatou –, ale zejména mi bije do očí to Schelerovo škatulkování. Tento odborník na stud, jeden ze zakladatelů fenomenologie, patří např. vedle Schopenhauera do úctyhodné tradice, která se na pomezí vědeckého zkoumání člověka a filozofie snažila vrátit moderní rozloženou společnost ke starým hodnotám. Cestou k tomu mělo být vysvětlení života, jeho rozporcování např. na to, co je „muž“ a co „žena“, jaké hrají role a jak se mají chovat. Není ale každý především sám za sebe unikátní jedinec? Kolik je různých žen a mužů, na něž Schelerovo dělení neplatí ani přibližně, nebo platí dokonce obráceně! Dnes už víme, že např. na Západě zavedená škatule „homosexualita“, jež měla původně chránit lidi s danou sexuální orientací před perzekucí, má devastující a nepřirozený vliv v rozdělování lidí na dvě ostře vymezené skupiny v tak osobní věci, jakou je milostný cit. V tímto nepoškozených společnostech existují konkrétní lidé a jejich konkrétní city a vztahy, jež se do žádných škatulek nevlezou. Záchrana společnosti před rozpadem je, řekl bych, možná tedy nikoli pomocí pojmů, nýbrž novým doceněním toho, co zcela konkrétně a barvitě dělá člověka unikátní, nekonečně hlubokou bytostí. A k tomu nutně potřebujeme umění.