Je svatého Štěpána, venku mlhavo, všude sníh, sice ho není moc, ale přece jen je všude, i na stromech. Téměř jsem už nevěřil, že letos budou bílé Vánoce, když dokonce i u nás v podhůří Jeseníků o Štědrém večeru jenom pršelo. Stejně jako před dvěma lety vám přeji k Vánocům vlastně až ex post a mohl bych napsat: Vánoce 2008 už vlastně minuly. Mučedník Štěpán ale nemá svůj svátek na konci vánoční doby, i když my to tak vnímáme, protože druhý svátek vánoční je poslední volný den. Církev slavení tak významného svátku, totiž narození Mesiáše, vtěleného Boha, nemohla omezit na pouhých pár dní a vánoční dobu protáhla daleko do ledna, až za Tři krále. Ano, to už v obchodech bývají slevy, ostatně letos je máme skoro za sebou, protože obchodníci obzvláště spěchají, aby se zbavili zboží, dokud na lidi nedolehla plnou váhou ekonomická krize. Všichni se bojí toho, co přijde. Báli se i Vánoc, jak nakoupit dosti jídla a pití, jak všechno zařídit, aby to bylo, jak to má být, i kdyby to nikomu nepřinášelo nic dobrého kromě stresu, hádek a depresí. Stále více mne překvapuje, kolik lidí vlastně tyto původně mírumilovné a pokorné, skromné svátky nenávidí. A když už jsme je přečkali, čeká nás propouštění, neschopnost splácet dluhy (téměř všichni žijí na dluh a ne za to, co by si před tím, než to utratí, také vydělali), rozpady rodin, sebevraždy, kariéry v troskách atd. Mesiáše, toho jsme nechávali pro beznadějně nemocné, kteří umírali kdesi v podsvětí nemocnic, kam se každý z nás jednou propadne, ale dokud je nahoře mezi normálními lidmi, proč by na to myslel. K pesimismu přece stačí to, že se nedaří dost prožrat a utratit, co bylo zapůjčeno, a že se nedá půjčovat stále dál ad libitum. Každý má přece právo na blahobyt, a blahobytem se, no je to tak, nemyslí nic jiného než chlívek s pašíkem, který je na odstřel.

Někteří lidé, jako třeba hlava anglikánské církve, se bojí přicházející chudoby tolik, že varují před novým nástupem nacismu, k němuž se mohou frustrovaní lidé vrhnout, protože Mesiáš narozený a umučený před dvěma tisíci let je přece jen chabou útěchou ve srovnání se silným vůdcem Třetí říše, jenž dal lidem práci a dokázal uvolnit jejich emoce. Jak směšně ve srovnání s těmito lidovými potřebami zní přesvědčení mnohých levicových intelektuálů, že on ten nacismus je vlastně čiré zlo. Aby se opravdu nakonec nestalo úkolem dne nějak ho oprášit a legitimizovat (pokud jde o komunismus, jsou na tento úkol už dávno vycvičené kádry, jež tu pozůstaly z minula, ale rudé ideje teď moc netáhnou, znějí frustrovaným pašíkům asi příliš naivně). Takové jsou ty mraky nad Vánocemi 2008. Radost ani tak moc nepostrádáme, ta tu už dlouho nebyla, postrádáme spíše onu poklidnou důvěru, že stačí jen půjčovat si a utrácet. A hlavně že budoucnost bude zhruba stejně bezstarostná jako současnost (na minulost se celkem zapomnělo, nebo lépe řečeno: začíná někdy kolem roku 2000).

Když jsem nedávno na internetu narazil na jedno z vystoupení Karla Kryla po pádu komunistického režimu, viděl jsem jeho radost. Ano, radost, která vychází ze strastného exilu a z velmi nejisté naděje, že se bude moci někdy vrátit do svobodné vlasti. Takovou radost je nemožné půjčit si předem na úvěr, ta musí být vybojována značným úsilím a strádáním, které se kdykoli může ukázat zcela beznadějné. A tak je to i s tou vánoční radostí z narození Božího Syna. Žádného takového narození (a posléze smrti na kříži) by nebylo třeba, kdyby se svět jen tak točil na úvěr. Bohužel, vždy bylo na světě příliš mnoho utrpení, frustrace, zločinu a křivd, jež nemohou být vždy v pozemském řádu napraveny, a proto přišel Mesiáš a ukázal cestu: tou je láska. Láska, která podstupuje nejstrašnější smrt pro každého jednoho, a to ne na úvěr, ale dokonce zcela zdarma. Pak už zbývá jen malý krůček k tomu pochopit, že člověk vlastně nic nemá, aby mohl něco tak úžasného zaplatit. Protože všechno, co máme i co jsme, je oproti tomu nic. Kdo tohle pochopí, pochopil Vánoce.