Na stránkách hudebního nakladatelství EMI Classics můžete najít portrét mladého francouzského klavíristy Davida Fraye. Dlouhovlasý krasavec na fotkách vypadá nepřístupně a jaksi nadpozemsky. Kdybych se s ním měl seznámit tímto způsobem, asi bych se zastavil jen na chvíli a pokračoval bych houštinou internetových informací dále. Na Fraye jsem přišel však na YouTube, když jsem se probíral barokní hudbou. Ještě stále můžete na YouTube najít pětidílnou sérii David Fray plays Bach. Umělec je v ní naprosto neformální, přesvědčivý ve svém zájmu o nastudování díla, je veselý, temperamentní a strhující. Přesvědčuje různé členy orchestru, stále znovu zastavuje hru a vrací se k nedokonalým pasážím, mluví navíc celkem srozumitelnou angličtinou, takže člověk rozumí i tomu, co vlastně sleduje, co chce zlepšit, a učí se tak Bachovu hudbu lépe vnímat.

 

                Neformální pojetí vážné hudby je přitom potřebné jako sůl. Ne že bych měl za to, že by se konzervativní tradice koncertů a oper měly zrušit, ale neměly by být absolutní a příliš tuhé. Na hudbě není podstatné oblečení. Sám Pavarotti, který se tolik snažil o popularizaci té naší „vážné hudby“, nedokázal tuto hranici překročit a chodil oblečen (ultra)konzervativně. Fray v tričku, uvolněný, jako by byl uprostřed té nejlepší rodinné zábavy, dává o vážné hudbě ještě mnohem lepší svědectví než sám velký tenor. A to svědectví je nesmírně potřebné, jestli nemají další a další generace rozumět velkým géniům minulosti stále méně. Nejde vůbec o to, aby se stará hudba nějak „moderně“ přibližovala lidem, jde spíše o to, aby bylo zřejmé, že její prožívání, ať už se děje v teplákách, ve vaně nebo jakkoli jinak, je to podstatné. Vážná hudba nesmí být obřadem pro snoby, kteří se navlečou do honosných šatů a sejdou se a okukují se, aniž by často cokoli prožívali. Nesmí být ani zajatcem intelektuálů, tvářících se, že pouze ten, kdo nad hudbou hluboce přemýšlí, může pochopit její krásu. Ano, mohou mít pravdu ti i ti, je dobré uchovat snobské koncerty a opery i hudební přemýšlivost, základem však musí být to, že vážná hudba je věcí prožitku, že se z ní lze kochat a radovat stejně jako z modré oblohy, z krásy květin nebo z prosté básně.

 

                Fray je ve své neformálnosti a elánu, v tom, že nám odkryl svou domáckou kuchyň, možná vlaštovkou nového zájmu o klasickou hudbu, již lidé mohou prožívat velmi podobně jako hudbu populární nebo masovou, která už prošla všemi možnými stádii za pouhých pár desítek let existence. Mým snem bylo vždy, aby se podobně jako v Itálii 19. století také dnes po premiéře opery rozezněla na druhý den ulicemi města pískání obyčejných lidí, kterým se zalíbila ta či ona árie. Zalíbila, to je právě to, co u Fraye je zřejmé a jasné, totiž důraz na to, co mnozí tak neradi slyší, na líbivost (ostatně líbivá je sama kompozice, již si Fray zvolil). A právě to může mnoha lidem nejpřesvědčivěji odhalit primitivní kompozici populární hudby, když její líbivost srovnáme s líbivou hudbou vážnou. Jaká hudba je ostatně líbivější a zároveň hlubší než Rekviem, které napsal Mozart? Podobně jako kdysi Bernstein, mohl by dnes také Fray udělat mnoho pro vážnou hudbu jakousi osvětou, už ne tak bernsteinovsky formální a vážnou, ale právě rozvernou, „kuchyňskou“, kdy i do hlubokých tajemství třeba Mozarta by bylo lze snadněji vniknout sledováním čistě neformálního nastudování takového díla. Fray je jako zástupce mladé generace zdaleka nejvhodnějším kandidátem na tuto roli, nemá-li být už navždy vážná hudba v rukou toporných autorit, které žijí de facto v předminulém století. Je-li Bach, dosud živ, musí žít tak, jak nám to ukazuje mladý Fray.