Téměř před rokem tomu bylo přesně 150 let od narození Maxe Plancka a já se jen divím, jak dlouho jsem to odkládal napsání tohoto krátkého článku o něm. O významu tohoto muže pro moderní fyziku snad nejlépe svědčí to, jak hluboce si jej cenil Einstein, který právě u příležitosti Planckových šedesátin pronesl jeden z nejsilnějších projevů o svém pojetí fyziky jako určité téměř nábožensky vážné disciplíny. Planck byl Einsteinovi jedním z velmi mála příkladů ducha, který si plně zaslouží pobývat v chrámu fyziky. Zvláštní spojení mezi těmito oběma génii se pokusím objasnit v následujícím. V určitém, širším slova smyslu jsou oba dva zakladateli kvantové fyziky, ačkoli jejich svět byl poněkud staromódní na to, co po nich pak měl rozvinout Bohr a jeho mladší žáci.

Max Planck se 23. dubna 1858 v Kielu jako šesté dítě profesora práv. Později se rodina přestěhovala do Mnichova, kde Planck navštěvoval gymnázium. Nadaný žák tu narazil na nadaného učitele, který jej získal pro fyziku, astronomii a matematiku. Krom toho se také věnoval hudbě, hře na klavír, zpěvu atd. V sedmnácti letech dokončil středoškolská studia a když nastupoval na univerzitu studovat fyziku, vyslovil se – v duchu doby, která si myslela, že téměř všechno je už objeveno – že nechce objevovat nové věci, ale jen porozumět tomu, co už bylo objeveno. Na univerzitě se krátce věnoval experimentální fyzice, ale brzy se, a to už na celý život, obrátil k teorii. V Berlíně posléze navštěvoval přednášky dvou z asi největších fyziků toho času, von Helmholtze a Kirchhoffa. Žádný z nich ho ale nezískal pro svůj obor, leč samostudiem jednoho ze zakladatelů termodynamiky, totiž Claudia, se Planck spontánně přiklonil ke studiu tepelných jevů. V roce 1878 na mnichovské univerzitě Planck obhajuje takto zaměřenou disertaci a o pouhé dva roky později se habilitoval dílem Rovnovážné stavy izotropních těles při různých teplotách. Nezávisle na Gibbsovi pak objevil dodnes standardní formalizaci termodynamiky a soustavně se zabýval pojetím entropie (centrální to téma pro Prigogina, jehož fyzika bude snad konečně doceněna nyní během 21. století). Nějakou dobu učil na univerzitě v Kielu, kde se věnoval fyzikální chemii, aby se později ujal uvolněného postu po Kirchhoffovi. V roce 1909 krátce přednášel na Columbia University v New Yorku a místo v Berlíně po odchodu do důchodu přenechal Schrödingerovi. Mezi Planckovy žáky lze počítat filozofa Schlicka a fyziky-nobelisty von Laueho a Botheho.

Sám Planck získal Nobelovu cenu za fyziku v roce 1918. Při řešení problému, jak se vlastně z teplých těles vyzařuje energie, došel až k aplikaci Boltzmannových myšlenek, tehdy docela kacířských a konzervativnímu Planckovi nemilých, o tom, že energie může mít pouze určité hodnoty, totiž násobky určité konstanty, dnes označované h a nazývané Planckovou. Byl to však teprve Einstein, kdo svou interpretací fotoefektu (za niž dostal Nobelovu cenu) posunul kvantování energie až k existenci světelných kvant, tzv. fotonů, a k jejich částičové povaze. Odtud potom dualismus de Broglieho, Bohrovo kvantování elektronu atd. Fyzika se měla stát dát na cestu tak revolučních změn, že ani sám Einstein nebyl ochotný přijmout vše, co se odehrávalo.

Planck byl na druhou stranu jedním z prvních, kdo rozeznal závažnost spisu dosud zcela neznámého Einsteina, který v roce 1905 kromě interpretace fotoefektu publikoval také (ve stejném časopise, Annalen der Physik) svou speciální teorii relativity. Planck se postavil na stranu mladého Einsteina a v roce 1914 mu jako děkan na univerzitě v Berlíně nabídl místo profesora, které Einstein přijal. Oba se stali přáteli a společně se věnovali hudbě.

Během druhé světové války ztrácel Planck jako nestor německé fyziky staré ideály svého světa jeden za druhým. Vzdoroval Hitlerovi, odmítl vstoupit do NSDAP a podílet se na podpoře Třetí říše. Když jeho syn Erwin byl umučen gestapem za svou účast na atentátu proti Hitlerovi, ztratil Planck vůli k životu. Umřel 4. října 1947 v Gotinkách.