Básnickou sbírku Nové sonety jsem začal psát 1. ledna 1999, tedy před deseti lety. Dnes se k ní na stránkách Tématu vracím a části po mírné úpravě (mé nároky na kvalitu veršů se za ta léta přece jen zvýšily) zveřejňuji.

I

Duhový motýl, tyrkysový květ,

a tou dvojicí vítr kolébá,

sladký je nektar, více netřeba,

nestárne chvíle na dně v tůni let.

Rozmazané barvy – všude cítíš med

a slunce nad stromy jak předseda

hřeje dravci křídla, když usedá.

Tak vedro je… tak mrtvo šálí hled.

Stín položil se poblíž do trávy,

topol se chvěl, šuměla osika

a veverka hledá mdle dobrotu,

již schovala si, kde jen ona ví.

Život se mne jak chmýří dotýká

a já zas držím palce životu.

II

Oči jí zářily, husté vlasy černé

do culíku svázané dolů padaly,

jako větve sklání k chodníkům maďaly,

a mužem kypřena našla štěstí pevné.

Vznášela se jak sylfa substance vzletné

a jako vzduch, který ohňové rozňaly

vechvěla v pohled směřovaný do dáli

kousek snu jak vzatý z blizny šťávy lepné.

Že je šťastná možná ani nevěděla,

to jen my ze svých tem světlo pocítili...

Sálala jako slunce, jež se nevrací,

však naší zemí naděje otáčela

a své slunce jsme do středu polapili

a odnesli si ho ve šťastné centraci.

III

Do očí mi svítí lampa moje na stolu,

jsem jak dadaista: se smaragdovým mozkem

cedím své vzpomínky co kachna v nose ploském.

Sním o jižním větru, co zavane na molu,

o novém životě ruku v ruce, pospolu,

jak kamej kapaná do formy z loje voskem.

Zapomnělý příběh zbylý po sněhu loňském

sám sobě svědek jsem všemu svému úkolu,

a tma se boří dál pryč od mých oken v noci,

tunel z úst, jazyků, vysněné intimity…

jenom tam, kde jsi, je nahý genius loci.

A já šnek se balím na spaní do ulity,

lehnu si na polštář bych usnul mermomocí,

bych usnul lampou mojí pod obraz opitý.

IV

Ubíhá Morava svým kalným proudem k jihu,

míjí svoje město, je míjena bez zájmu,

lampy se večer shlížejí v jejím emailu

rozmazány vodou jako svět v láku z lihu,

nábřeží tiše značí zašlé slávy pýchu

a vítr je utkán ve východním serailu,

který si jednou i já na věčnost pronajmu.

Stále uhranut jsem a jat v tekutou rýhu,

vzduch je vlhký, chladný a všude ozvuk města,

obrazy na řece se v reji procházejí,

je široširá noc, vysněná slast mravenčí

a ten, kdo zpíval kdys, dost možná tady přestal.

Jít dále, do nekonečna tam pod alejí,

to bych chtěl a touhu, co se nikdy neztenčí.