Však pozor – dítě,
nespěchej!
Je tu teprve březen,
nikde ještě vlaštovka
nelepí své hnízdo,
nikde ještě bílý čáp
v blatech nechytá
žabku,
a ač sníh už kvapí
a s pláčem mizí
v řece,
přec, mé dítě, Vesno,
za regentku zimu máš.
Každé roční období
stárne stejně jako člověk
a svým skonem plodí pak
další řádem určené.
Mnohou se rodí změnou,
jež z božského pramení
pudu
přírody, té živé matky.
V třeskutém když mrazu
již zima nechce vládnout
a mírným nechá větrům
z jihu také vanout,
nejprve se kočičky
ven ze zajetí derou.
Tak ozbrojeny kožíškem
v čele tvorstva všeho
na pozdrav jdou tobě,
dítě malé, narozená Vesno.
Jako když se do útoku
statné vrhá vojsko
a zahanben je každý,
kdo s druhým spokojí se
místem,
každý chce jen první být
v řadě a padnout též,
pokud čestně nevyhrát,
tak i zjara tvorstvo
jen co trubka vydá hlahol
a kočičky se ženou vpřed,
zahanbí tak mnohé vzadu,
kdož tou mocnou ostruhou
utíkají do útoku.
První žluť, jež zazáří
v mrazivé té poušti,
ba objeví se mnohdy
s kočičkami zároveň,
podbělu je žlutý květ.
Mnohá včela zjara též
tou krásou nechává se zlákat
opouštějíc úl mateřský
a po dlouhé zimy nepřízni
znovu může zčerstva sát
sladkou šťávu květů těch.
Když pak se vrátí do úlu
a vypravuje družkám svým,
jimž med se už přejedl,
jaké dary Vesna dává,
nemohou už ony též
napětí to vydržet
a chtějí zase volnost svou.
Na své družky čekajíce,
jež nikdy už se nevrátí,
rozvahy však vidí cenu,
a tak se stále zmítají
jako tehdy život všechen
mezi vládou těch dvou světů.
petrklíče žlutý květ.
Už za ledové tříště
listy svoje strká ven,
však nenechá se oklamat
a přednost dává jiným,
aby, až bohové poručí,
květ svůj mohl rozevřít.
V dálných končinách
jižních
už dávno bys mohl zřít
klapat zobáky dlouhé,
bílým čápům jež dal Bůh.
Když ten kvítek léčivý,
jenž Petrovým je klíčem zván,
bránu do ráje otvírá,
čáp už v touze kompas
maje
velká moře přelétá
a co nevidět jej najdeš,
jak z trávy hnízdo
zakládá.
S čápy přišel duben,
jenž podle hvězd rozkazu
už patří Vesně celý.
Hvězdný totiž řád
též pohyb řídí náš,
jež naše matka koná
jsouc v nekonečném
prostoru.
Den, noc, roční oběh dob:
to vše pohyb určuje,
jímž se nekonečnem neseme
v Slunci majíce pevný
bod.
Tak Vesna, naše bohyně,
po zimě svou vládu bere,
právě když poprvé den a noc
se v novém roce
rovnají.
Nenajdeš už nikde sníh,
leč ve stínu či na horách,
před nutností kde se skryl.
Zelený už kabát majíc
jarně se skví matka Země –
od té doby nepřestane,
jeť Země totiž žena,
zjev svůj stále zdobit.
Začne nejdřív perlami,
a tak můžeš vbrzku zřít,
jak chudobky se zjevují
a sasanek jsou plné lesy.
Zahradník už také
sklízí první plody
– nejprve jemný pažit,
pod sklem leccos navíc,
zahradám však vévodí
v této době narcis.
V mokřinách už vidíš
zlatem zářit blatouch,
zdi když dobře obhlédneš,
rodiče též vlaštovčí,
jak budují své hnízdo,
kdesi v skrytu
nalezneš.
Od té doby tvorstvo šílí,
tak divoce se množí,
tak vášněmi bují,
že posloupnost už nenajdeš
mezi těmi všemi druhy.
Duben když už končí
a svátek slaví Jiří,
nejopatrnější ze všech,
ještěrek a hadů rod,
též už věří v teplo.
Motýli už všude jsou,
všude také brouci,
stonožek rod veškerý
a mnohde mezi stromy
pavoučí se lesknou sítě.
A jak Vesna utíká,
což je mládí zvykem,
ne jen listí stromy mají,
též ožívají květem.
Ani noc už nechladí
a po vesnických prostorách
rozkvetlý již voní šeřík.
Tak jaro slastí zmírá
a rodí zase léto.
Musíš, duše, cítit,
všemi smysly vnímat,
když Bůh hraje na harfu
všeho svého stvoření.
Nenajdeš než krásu
v odvěkém tom souznění,
tón když přijde po tónu
a nekončící toužení.
Slastí bublá všechno bytí,
až do morku se láska hroutí
nekonečen vábných kostí,
nenasycen člověk sytí
svojí lásku duši svou
a lásku zase útrapou.
Abys lépe pochopila
dále se mnou, duše, pojď,
neboj se nic, moje milá:
ač daleká je naše pouť,
přec stále jenom k Bohu
blíž.