Jedním z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl vlastně až nedávno, totiž v té době, kdy už jsem za sobotních večerů u vína přečetl s nesmírným požitkem např. Dona Quijota či Báseň i pravdu, číst Kroniku Pickwickova klubu od Charlese Dickense bylo to, že jsem ji měl koupenou a četl jsem o ní tu či tam, že nejde o klasický román. V zásadě romány nemám rád, tedy ty typické romány 19. a 20. století, výpravné a popisné. Něco jsem z nich stihl přečíst za doby mé největší čtenářské hltavosti (třeba Balzaka si dodnes vysoce cením a také větší část Vojny a míru), ale Pickwick mi přišel pod ruce až v době, kdy jsem byl více vyhraněný, kdy už bylo méně času a kdy jsem si chtěl četbu opravdu vychutnat. A tu je třeba hned říci, že se mi četlo ne vždy snadno, zejména vložené příběhy a vypravování (v českém, dvojsvazkovém vydání Odeon Praha 1973, jsou vždy označeny podtrženým textem, např. Zápisky šílencovy) mi přišly nudné a dobové – asi podobně jako odbočky v Cervantesově velkém románu. Ale to není jediná podobnost mezi Donem Quijotem a Pickwickem. Kronika Pikwickova kluba je tak úžasnou knihou právě proto, že je geniální variací na Cervantese, ať už záměrnou, nebo spíše jen náhodnou. Děj obou knih je jaksi bezcílný, utopený v banální realitě, kterou prochází na jedné straně vznešený (i společensky) blázen či „idealista“, na druhé straně jeho prostý sluha se zdravým rozumem. Sancha u Dickense představuje mladý Sam Weller. Dickens ale píše ve skutečnosti zcela jiný typ románu, než je Don Quijote, který se z původního útoku na bláznivé rytířské romány rozvinul v hlubokou kontemplaci lidského údělu jako takového. Quijote je o mnoho úžeji spjat se svým Sanchem, a všechno ostatní jsou jen banální kulisy pro to, co nitro těchto dvou postav vypovídá o člověku. Pickwick je naopak obklopen věrnými, kteří si spolu s ním hrají na jakousi vyšší kulturu, jež je ve srovnání s Quijotovým šílenstvím jakousi velmi nevinnou hrou povrchních blbů, kteří se nikdy nedotkli hloubek ani vrcholů lidské vrženosti. Dickens využívá svého Pickwicka jako nástroj k barvitému vylíčení „staré dobré Anglie“ jako společnosti, v níž důstojnost a civilizovanost jsou vlastně jen formou povrchnosti, která nemá nijaké výsadní právo nad prostým světem Sama Wellera.

Quijote může představovat od Homéra po Burroughse sahající kulturu géniů, jeho opakem není jen Sancho, ale právě možná ještě více Pickwick jako představitel kultury, jež se začala šířit v posledních dvou stoletích, kultury výchovné, všeobecné, rovnostářské. Dickens přitom není nespravedlivě útočný, není hořký nebo sarkastický, i když někdy jsou postavy pro svou vlastně milou angažovanost, slušnou a společenskou snahu být kulturní, vlastně krutým výsměchem celé této kultuře, hraničícím s ostrým sarkasmem (případ pana Huntera, který zve Pickwicka na dýchánek své ženy). Pan Pickwick není zlý člověk, nemá rád extrémy, jde mu o ušlechtilé cíle a svou nemotorností a hloupostí (řekl by naopak o Quijotovi snad někdo, že je hloupý?) je lidský, opravdu sympatický. Dá se říci, že celý ten román je dobromyslný a také dobromyslně vtipný. Vlastně zpočátku jsem oceňoval zejména svébytný humor, jenže ten je možný právě proto, že Pickwick žije mimo realitu, že jeho zapálení pro dobro vyplývá nikoli z jeho odvahy podrobit povrchní morální samozřejmosti kritickému hledání toho, co v lidech je autenticky hodnotné, nýbrž z jeho hlouposti. On je obětí i pilířem uniformní společnosti, ve které se na osobnosti hraje, aniž by tu osobnosti byly. Všechno, umění, věda, politika, láska či přátelství jsou v pavučině takové vzájemné hry – ne hry, která by falšovala to, co je uvnitř, a navenek by vystavila něco jiného, naopak hry, jež nemá pod sebou už žádnou realitu, protože to, co je autentické, vlastně vůbec neexistuje. Existuje ovšem utrpení a Dickens ho nechává, věren svému sociálně-kritickému zaměření, vybublat z hlubin společnosti třeba u příležitosti pobytu Pickwicka ve vězení pro dlužníky. Jenže tohle je jako mnoho vedlejších větví děje jen dobový kolorit. Kronika Pickwickova klubu ve skutečnosti svou dobu výrazně překračuje a je dobrým vysvětlením pro vzpouru prokletých básníků, avantgardy, beat generation, pro hnutí existencialistů, ale i pro sexuální revoluci apod. Svět podle Pickwicka je svět dobra, k němuž se dá dospět konformitou, svět samozřejmostí bez konverzí a vnitřního vývoje, bez otřesů a autentického morálního dilematu.

Kdo bude toto Dickensovo dílo číst s myšlenkami na to, co vlastně je dobro a jak se člověk morálně vyvíjí, shledá knihu nejen vtipnou, barvitou a dávající určité svědectví o své době, nýbrž také vysoce aktuální ve zmatku globálního davu, kdy jsme po bojích právě proti pickwickovské kultuře 19. a první půlky 20. století jaksi ztratili směr a potřebujeme se znovu zamyslet, znovu uchopit, co mělo být vlastně potřeno, a co zachováno. Na rozdíl od většiny klasických románů bude Dickensův Pickwick ještě po staletích chápán jako jedno z nejlepších vyjádření mohutného nástupu uniformní kultury a morálky během 19. století. Nebo také by se dalo říci: jak se původní osvícenská idea osvěty proměnila ve svůj opak a jak drzý, skandální rozum byl zkrocen a přeměn v řadovou „vzdělanost“, v uniformitu a konformitu.