Celá společnost nakonec dorazí do nám už známého hostince. Když blázen ulehne, farář a lazebník se pustí do řeči o rytířských románech, to v souvislosti s Quijotovou nemocí, s hostinským, jeho ženou a dcerou. Ukazuje se, že hlavní problém spočívá v tom, že on stejně jako rytíř Smutné podoby věří v pravdivost přehnaných smyšlenek. Tak oponuje samotnému faráři: „Najednou mi chcete, milostpane, namluvit, že jsou tady v těch knihách jen samé lži a nesmysly, ačkoli je to vytištěné se svolením pánů z královské rady.“ Jde ze strany hostinského o pouhý manévr, jeho motivace je hlubší a prosvítá z toho, jak pohrdá reálnou historií, když ji srovnává s romány, plnými divů. A dodnes jsou oblíbené filmy plné nadsazených schopností hrdinů, byť každý ví, že jsou to smyšlenky a triky. Člověka jaksi bytostně přitahuje to, co mu aspoň v představách dává moc nedosažitelnou v pouhé realitě. Kdyby ji ale náhodou dosáhl (jako dnes máme sedmimílové boty v podobě aut), přestane ho to tolik přitahovat, protože ta magická poutavost je právě v nedosažitelnosti.

Mezitím se objeví Sancho, jenž zaslechne slova o tom, že potulní rytíři už světem nejezdí a rytířské romány jsou plné nesmyslů, což jaksi nahlodá jeho chuť účastnit se dalších výprav. Hospodský už chce odnést knihy, které přinesl faráři ukázat, ten si ale všimne, že je mezi nimi i jakýsi spis Novela o zaslepeném zvědavci, a začne ji předčítat ostatním. Jedná se o konvenční vložku, kterou můžeme přeskočit. Novela ještě nebyla dočtena do konce, když tu se zase objeví Sancho a žádá pomoc pro svého pána, bojujícího urputně s obrem. Quijote se již pomátl z očekávání střetnutí s obrem, jak mu to bylo navykládáno ve farářově lsti, a začal kolem sebe sekat hlava nehlava. Zasáhl měchy s červeným vínem, což jen utvrdilo iluzi, že se doopravdy bije s obrem. Byl směšně oděný, polonahý, špinavý, a dostal pořádně naloženo od hospodského, který se rozzuřil kvůli ztrátě vína. Sancho přitom ignoruje realitu, i když je nad slunce jasná. Nechce slyšet o měších a vínu, nýbrž hledá obrovu hlavu, přesvědčen, že tak by se konečně dostal k svému vytouženému hrabství: „Sancho sice bděl, ale stál na svém ještě tvrdohlavěji než jeho pán, když při tom boji spal; tak mu zmátly hlavu všechny pánovy sliby.“ A Quijote i Sancho vystupují v podivuhodné, tak nesourodé jednotě v přesvědčení, že právě již bylo slibu učiněno zadost. Rytíř pateticky deklamuje o svém vítězství, sluha si vesele mne ruce nad údajně získaným majetkem a mocí. Hlava obra se ovšem zázračně ztratila, což přece jen Sancha rozladilo a teprve musel být uchlácholen „princeznou“. Stejně tak farář slíbil víc než rozzlobenému hostinskému a jeho ženě, že zaplatí škody, které rytíř způsobil. Ano, don Quijote vystupuje zase jako kazisvět, jemuž normální lidé nemohou přijít na jméno. Intence jeho jednání byla však z celé společnosti dalece nejušlechtilejší, navíc za následky vlastně ani nemůže, protože tak jednal ve spánku.

Nyní se také pohnutě, a dobře, končí intermezzo nešťastníka a krásky, kteří hráli až dosud role ve farářově hře, manipulující Quijota i Sancha. Zatímco rytíř spal, zbrojnoš vše vidí a neví si rady. Sen se mu rozplývá pod rukama. Princezna nebyla princeznou, žádný obr neexistoval. Sancho přistupuje na realitu a tvrdě se oboří na probouzejícího se pána: „Vždyť, abyste to tedy, Milosti, věděl, z toho mrtvého obra se vyklubal rozsekaný měch a to, čemu říkáte krev, bylo šest věder červeného vína, které měl v útrobách. A jestli jste mu srazil hlavu, pak ať jsem z kurvy syn.“ A Quijote ani zásadně neprotestoval, jeho zbrojnoš měl v té chvíli jasně navrch… kdyby ovšem farář a celá společnost neuznali za vhodné pokračovat v celé té hře dál. Když rytíř vyšel ověřit Sanchova slova, nedělal to ze zdravého rozumu, ani o píď se nevzdal svého světa, tápal pouze nad tím, jak v něm vysvětlit věci, o nichž mluvil zbrojnoš. Na princeznu se přitom obrátil tak důstojnými, hrdými slovy, že čtenář opět žasne nad tím, jak jeho duch dokáže vzdorovat faktům, jak neochvějně a hrdinně drží svou vznešenou iluzi proti všemu: „Dozvěděl jsem se, krásná paní, od svého zbrojnoše, že Vaše Výsost v nic přišla a že se vaše vlastní bytost rozplynula, neboť královna a velkomožná paní, kterou jste bývala, změnila se v prostou dívku. Jestliže se to stalo na rozkaz vašeho pana otce, krále a černokněžníka, kterého k tomu přiměl strach, že bych vám nemohl poskytnout nezbytnou a náležitou pomoc, pak vám rovnou řeknu, že si slavný čaroděj nevidí na špičku nosu a z historií rytířských nezná ani zbla.“ Quijote je ve svém živlu, pohrdavě mluví o zabití „obříčka“, ale zároveň se zdá, že rezignoval na to, že by to, s čím se bil naposledy, byl ten obr, který měl být kvůli princezně zabit. „Princezna“ potom pokračuje ve hře a popírá, že by byla nějak proměněna, což ovšem hned vyvolává vlnu bláznova vzteku proti Sanchovi. Sancho nerozumí tomu, co se děje, chce však trvat na tom, že měch byl měch a nikoli obr, což by ústilo v další hádku. Situaci se začne ale vyvíjet jiným směrem, protože se v tu chvíli objeví neznámý cestující, který hledal právě u našeho hostinského nocleh. Později se všichni idylicky sejdou u večeře, Quijote sedí včele stolu a pronáší rozsáhlou, dobovou řeč, která se staví na obranu umění vojenského proti vědám. Tato řeč je zajímavá snad jenom tím, že v ní rytíř osvědčuje schopnost své intelektu a vzdělání, právě díky nimž ostatně dokáže být ve svém bláznovství po celou dobu tak neotřesitelný. Po Quijotovi se ujímá slova cizinec a líčí své příběhy z alžírského zajetí, což můžeme ovšem přeskočit. Všechny tyto delší vsuvky jsou jen dobovou ukázkou, jak by Cervantesův um vyšel naprázdno, kdyby se jeho don Quijote podivuhodně nevymkl kontrole.

V rámci těchto příběhů, které se neodehrávají jen kdesi v minulosti, ale prolínají se s dějem aktuálním (např. do hostince přijede soudce, v němž cizinec pozná svého bratra, jehož už dávno neviděl), Quijote vystupuje pouze jako kuriozita. Pozornost se na něj upírá, když se stane obětí drsného žertu: blázen uvěří, že po něm touží dcera hradního pána, nejprve ale hrdě vzdoruje tomuto pokušení a dává pateticky najevo věrnost své milované, aby teprve později v pyšném pomýlení vsunul svou ruku do zamřížovaného okna, kde je přivázána k závoře tak, že ji Quijote už nemůže vyndat ven. Jeho slova podtrhují směšnost situace: „Já vám ji ovšem takto nepodávám, abyste ji snad zlíbala, ale jen proto, abyste se mohla zahledět na rozvětvení jejích šlach, mohutnou spleť svalstva i na tyhle velké a silně vystupující žíly.“ Quijote dopadl tak, že stál na svém koni a vězel rukou v okně. Stačilo by, kdyby Rocinante popojel, a rytíř se propadne a bude viset za ruku dolů. Sám si však směšnost nijak nepřipouštěl a věren svému pohledu na svět, za vším hledal kouzla. Dal své situaci vznešený a tragický kontext, a to se vší vážností. Tím bláznivý rytíř vždy znovu vítězí nad banalitou světa, v jejímž zrcadle je směšný a bezvýznamný. Pomoc se objevila až ráno (Sancho spal jak zabitý) v podobě čtyř náhodných cestujících. Jenže Quijote nemyslí v prvé řadě na to, že tito muži mu mohou pomoci (stačilo by přetnout provaz, který vázal ruku k závoře), naopak se proti nim ohrazuje, když tlučou na vrata hospody. Vzniká tak typický konflikt mezi bláznem a obyčejnými smrtelníky, v němž se banalita nakonec mstí, neboť Rocinante nechává svého pána padnout a viset za ruku z okna. To, jak poznamenává Cervantes, působí rytíři příšernou bolest. Je to směšné? Zaslouží si ji? Není snad rytíř vítězem nad tím, kdo ho přivázal? Na druhou stranu on tuto – jako i jinou – bolest nebere vážně jako zásah reality do jeho iluzí, nýbrž hned, jakmile je vtipálkem včas osvobozen, takže nikdo nepozná, co se mu ve skutečnosti stalo, vsedá blázen na koně a brání svou pošramocenou důstojnost (jistě se mu v hlavě rojily i podivné okolnosti, za nichž vstrčil ruku do okna): „Kdo z vás by se opovážil tvrdit, že jsem byl očarován plným právem, tomu vmetu do tváře: V hrdlo lžeš!“ Tohle je úhybný manévr a je v něm vedle vnější vznešenosti též Quijotova malost.

Situace se obrací (pomiňme nyní roli čtyř cestujících v jiném, paralelním příběhu), když je hospodský napaden hosty, jimž se nechtělo platit, a jeho dcera, spoluodpovědná za přivázání Quijota k závoře, žádá rytíře o pomoc. Rytíř musel vědět, kdo ho to prosí, a nejspíše se mstí za frašku s rukou. Zejména jeho rada, že dcera má běžet co nejrychleji za otcem a říci mu, ať se bije jako lev, dokud Quijote nedostane svolení od princezny Micomicony, aby mohl stát po jeho boku, je vskutku žlučovitý sarkasmus. Když ale potom rytíř získá volnost zasáhnout, zas se zastaví, neboť zjistí, že ti, kdo bijí hostinského, jsou pouhá čeleď: „Dojděte si však pro mého zbrojnoše Sancha. Jen a jen jeho jest tento boj a pomsta!“ Ani tento důvod, byť je v souladu s logikou bláznova světa, není tak bezelstný, jak by se mohl zdát. Kdyby se totiž rytířovi opravdu chtělo, vrhl by se do boje bez ohledu na stav útočníků a našel by si vždy zástupné vysvětlení pro svůj zákrok až ex post. Žena i dcera hostinského považují Quijota za zbabělce a vypravěč nijak neprotestuje. Víme však, že Quijota lze obvinit z čehokoli kromě ze zbabělosti. Rytíř se navíc osvědčí v tom, že mírumilovně zasáhne do bitky a přesvědčí oba zlé čeledíny, aby zaplatili.

Sancho mezitím osvědčil odvahu, když udeřil bradýře, jemuž kdysi ukradl sedlo a mísu a který se náhodou nachomýtl v hostinci a hlásil se o své věci, jakmile je poznal. Quijote měl ze svého zbrojnoše radost a plánoval ho za odměnu povýšit do stavu rytířského. Otázka vlastnictví sedla a mísy tím však vyřešena nebyla. Rytíř samozřejmě hájil svůj pohled a o síle jeho přesvědčení svědčí i to, že poslal Sancha, ať donese Mambrinovu přilbu na důkaz toho, že to vskutku je přilba a nikoli mísa, jak tvrdil bradýř. Sám Sancho pochopitelně nevěří, že takový důkaz může být přesvědčivý: „…nemůžete-li dosvědčit svou vinu či nevinu jiným způsobem, než jak, Milosti, pravíte, dal bych sám hlavu na to, že je ta Malinova přilba opravdu bradýřskou mísou a koňský postroj toho kmotra sedlem osličím.“ Pro Sanchu je však rozhodující, že odmítnutím bláznova světa a přijetím zdravého rozumu ztrácí nárok na to, co bradýři ukradl, a proto poslušně jde pro přilbu. Ví, že to není pravda, ale raději věří pánovi, a to ze zištných důvodů. Není to dokonalá trefa do mnoha zrůdných paradoxů moderní doby? Není třeba hned být přímo podplacen nějakým režimem, stačí být navázán na jeho obraz světa tím, že jenom v něm je oprávněné to, čím jsme nabyli majetku, postavení nebo moci. Sancho není žádná zrůda, Sancho má jen dost zdravého rozumu v jakési instinktivní formě, aby sám zdravý rozum popřel a vycedil čistý zisk (a nemá na něj právo po tolika utrpeních?). V této situaci ovšem si Quijotův doprovod umíní hrát pro umocnění zábavy hru proti bradýři, čili jak by bláznův svět byl pravdivý. A blázen couvá a připouští, že „v tomto hradě“ už zažil příliš mnoho „prapodivných příhod“, dokonce mluví o tom, jak v noci visel uvázaný za ruku. I když si podle všeho je tedy jistý přilbou Mambrinovou, necítí se – anžto stav rytířský je náchylnější býti obětí kouzel – k posouzení toho, zda Sanchem ukradené sedlo je osličí, jak tvrdí bradýř, nebo koňské. Quijotovo okolí je rozděleno ve dvě zcela odlišné skupiny: jedna ví, oč jde, a ta se také vyjadřuje v hlasování, že osličí sedlo je ve skutečnosti sedlem koňským. Tito lidé též berou celou situaci jako frašku. Ti druzí naopak netuší, že se všechno hraje jen tak na oko, a žasnou, bradýř je dokonce – a jak jinak – dopálený. Výsledkem je rozsáhlá bitka, zahájená Quijotem a jím také uklidněná: „Neříkal jsem vám, pánové, že je ten hrad zakletý a že v něm patrně sídlí roty ďábelské? Teď vám to dokážu docela snadno: popatřte, jak svár, který rozbouřil kdysi ležení Agramantovo, zachvátil i nás!“

Podstatné je, že se tu zajímavě mísí tři roviny: 1. Quijotovo bláznovství, 2. fraška a 3. vážnost otázky, co je to či ono ve skutečnosti, komu to či ono právem patří. Fraška vychází ze střetu obou ostatních rovin, přičemž ani jedna se nebere vážně. Ne že by se nevědělo, jak se věci mají, to je naopak nad slunce jasné: přilba je mísa a koňské sedlo je sedlem osličím. A právě pro tuto jasnost může být vtip, jehož obětí je zejména skupina, která nerozumí, oč jde, nad věcí. Na druhou stranu se tak v Quijotově postoji svobody vůči faktům a banalitě ukazuje obrovský stín možnosti manipulace s pravdou. Ano, příběh dona Quijota by se dal vystihnout vlastně i takto. Za takovou manipulací není ovšem vypočítavost, jako v případě těch, kdo hráli frašku na účet jiných, nýbrž utkvělé odhodlání žít ve světě, jak by měl vypadat a jak by měl mít nějaký vyšší smysl, plnost. Quijote je extrémní blázen, je zřejmé, jak manipuluje, a často i šikovně, s realitou, nicméně jsme zpátky u základního motivu celé knihy: není už každé to či ono porozumění světu, sobě atd. jakousi manipulací? Rytíř ukazuje v bizarní podobě základní způsob lidského bytí na tomto světě, které samo ze své podstaty obsahuje zmíněný stín. Nějak se postavit k životu znamená už manipulovat s ním. Jen kámen nemanipuluje, neboť nevnímá a není sám za sebe. Může se tedy říci, že Quijote je sám za sebe víc než jiní, tedy je snad více autentický? Domnívám se, že to se právě říci nemůže. Cervantes učí tajemství autenticity tak, že ji nechává chybět: Sancho a jeho svět následují banalitu, rytíř následuje výmysl zábavného čtení. Quijote nehledá pravdu, jeho pravdou je smyšlený svět rytířských románů. Utíká před sebou tak náruživě, že odmítá respektovat i povrch věcí, a proto je extrémní, zapouzdřený do sebe a vlastně zbabělý a slabý.

Vrátím-li se zpět k příběhu, klid nezavládl na dlouho. Objevili se totiž biřici, kteří mají rozkaz zatknout dona Quijota jako „lapku“. Rytíře to samozřejmě nenechá chladným, je si jist svou věcí a začne ji vysvětlovat i okolí: „Povězte mi přece něco o tom chytrákovi, který nikdy neslyšel, že potulní rytíři jsou navždy a veskrze vyňati z veškeré pravomoci a že je jim zákonem jejich meč, jejich privilejemi chrabré skutky a vlastní vůle jejich svatým právem!“ Farář nelenil a snažil se mezitím vysvětlit biřicům, pokud to nepoznali sami, že ten člověk „nemá všech pět pohromadě“. Ti nakonec pochopili, urovnala se i pře mezi bradýřem a milým Sanchem (bradýř byl potají vyplacen farářem), a tak se mohl Quijote upřít zase k velikému úkolu, jejž mu nalhala dřívější farářova lest. Sancho si ovšem mezitím všímal, že údajná princezna se potají hubičkuje s mužem (se svým skutečným manželem), o němž se tak zdálo, že by mohl Quijota i jeho zbrojnoše nakonec připravit o slíbenou odměnu. A proto Sancho mluví a nenechává si to pro sebe, čímž nicméně vyvolá pánův ohromný hněv: „Jdi mi z očí, ty lidská zrůdo, skládko lží, nečistá schránko úskoků, jámo přechovávající podvod a klam…“ Princezna celou záležitost nakonec snadno urovná osvědčeným argumentem, že na „hradě“ je přece vše zakleté, a tak Sanchu mohlo šálit mámení. A ten ve strachu na zmíněné vysvětlení přistoupí. Na jeho pána se však řítí jiná pohroma: aby se totiž ušetřilo tolika lidských sil, jež byly potřebné k hraní hry, lákající dona Quijota zpět do rodné vesnice, rozhodli se farář spolu s lazebníkem, že rytíře donutí k návratu násilím. Proto ho zakukleni a vyvolávajíce v něm tak dojem bizarních bytostí svázali v spánku provazy, zavřeli do dřevěné klece a vezli na volském potahu dál. Blázen samozřejmě věřil, že jde o zásah vyšší moci, Sanchovi bylo naopak jasné, kdo se v zakuklencích skrývá, nicméně držel jazyk za zuby. Lazebník z plných plic zavolal zcela v Quijotově duchu i stylu vysvětlení situace, a obracel se i na Sancha, který na hru jaksi až příliš pokorně přistoupil. A měl milý Sancho vůbec na výběr? Jeho pán byl zajat a nemohl ho hájit, nechtěl by ostatně svému zbrojnoši ani uvěřit… a zbrojnoš mohl prostě věřit, že byť jiným způsobem, stále se pokračuje k témuž cíli.

Quijotovi nicméně jeho současný stav úplně nezapadá do světa rytířských románů a vzbuzuje v něm otázky. Zdá se mu, že potulní rytíři by měli být unášeni vzduchem závratnou rychlostí v nějakém mračnu nebo letět na okřídleném koni, nikoli být loudavě vezeni volským potahem. Tím, že se s těmito pochybami navíc rytíř obrací na Sanchu, Cervantes ukazuje své mistrovství výsměchu a komiky. Sancho tušil pravý stav věcí, ale nesnažil se ho pánovi přímo vysvětlit (zkušenost ho naučila, že by špatně pochodil), jenom dával najevo, že něco není v pořádku, což ale Quijota nevyvedlo vůbec z rovnováhy. Jeho úkolem bylo obhajovat svůj pohled na svět, nikoli ho zpochybňovat, a tak Sanchovy pochyby uvítal, aby je začal vyvracet, čímž získal zpět svou jistotu. Když se přišly hospodská s dcerou a služkou plačky (všechny již o Quijotovi věděly pravdu, čili jejich pláč byl předstíraný jako součást farářem inscenované komedie) rozloučit se slovutným rytířem, Quijote nezaváhá ani chvilinku a využije situace ku sebepotvrzení: „Kdybych se vůbec nedostal do takových nesnází, ani bych se za slavného potulného rytíře nepovažoval, neboť rytíři méně význační a proslulí neoctnou se nikdy takto v slepé uličce, vždyť kdo by si na ně v širém světě byť jen pomyslil?“ Bezvýznamný zeman, blázen, vezený z milosrdenství svých sousedů faráře a lazebníka v kleci zpět domů, bere svou situaci jako potvrzení své rytířské slávy. Mluví z něj pýcha typická pro lidstvo vůbec: co když my všichni dáváme svým životům význam právě tak bláhově jako Quijote v této situaci? Ano, tato chvíle v rytířových dobrodružstvích je jednou z nejhlubších reflexí smyslu existence za celé dějiny lidstva. Smysl je jaksi reflexivně, automaticky jen egoismus, jemuž dáváme ten či ten (často náboženský) háv, abychom potvrdili sami sebe ve svých souřadnicích, vrženostech a sklonech, předsudcích. Bláznův sen je v tomto ohledu odporně plytký. Na druhou stranu je Quijote jako jedinečná lidská bytost vlastně tragickou obětí své vlastní pýchy, a tak může být jeho život smysluplný jakýmsi vnějším zásahem slitovné lásky. Tím zásahem nemyslím jistě klec a volský potah, myslím tím smysl života, který není definován egoismem, do něhož jsme osudově zapleteni, ale golgotským mystériem, jež nás z našeho osudu vyplétá pro budoucí věčný život. Problém je v tom, že když o tomto tajemství víry přemýšlíme, upadáme vždycky do syndromu dona Quijota, neboť ho stále (osudově) uchopujeme ve stavu pozemském, tedy „zblázněném“. Ať už tak či onak, vždy je já nebo my de facto víc než Kristus.

Nedlouho poté, co procesí s uvězněným Quijotem vyjelo, potkali průvod toledského kanovníka, který se podivil tomu, co spatřil. Nejprve žasl nad slovy bláznovými, potom se na podporu blázna, aby hra nebyla vyzrazena, přidal i farář, což příchozí překvapilo ještě více – a Sancho, patrně spatřiv jejich údiv, šel s pravdou ven. Jeho mysl je ovšem také silně očarovaná egoismem, totiž, jak už víme, jeho nadějí v zisk majetku a hodností. Sancho bojuje za sebe, když odmítá, že by Quijote byl očarovaný, a když identifikuje faráře a obviňuje ho z toho, že zhatil Sanchovu skvělou budoucnost: „Nebýt toho, že do těch věcí zasáhla Vaše Velebnost, dávno by se už byl můj pán oženil s princeznou Micomiconou a já bych byl už přinejmenším hrabětem, protože můj pán, Smutná podoba, je dobrá duše a ví, že jsem mu sloužil do úpadu! … Nejvíc je mi ovšem líto mé ženy a dětí. (BC: Tím vlastně Sancho svůj útok vede na frontě, kde se asi cítil nejslabší, totiž v otázce, proč vůbec opustil rodinu, aby následoval Quijota.) Jako bych vám je rovnou viděl, jak tam doma, a jistě nikoli neprávem, všichni svorně čekají, až se rozlétnou dveře a oni uvidí otce, který se vrací jako vladař nebo místokrál nějakého ostrova nebo království, a zatím se dočkají, že se jim vrátí domů jako nějaký čeledín, co koně hřebelcuje. To všechno jsem vám, důstojný pane, řekl jenom proto, abyste se už konečně rozpomněl, že jste náš pastýř, a dělal si trochu svědomí z toho, jak zle tu ti lidé nakládají s mým pánem.“ Sancho dokonce faráři vyhrožuje samotným Bohem. Lazebník Sanchovi hned vytýká, že podlehl stejnému bludu jako jeho pán, ale Sancho se o svou iluzi – podobně jako don Quijote (a klaďme si stále otázku, nakolik je to iluze iluzornější než soukromé naděje nás ostatních či beznaděje banality) – nechce dát připravit a brání se, že není nic špatného na tom, že člověk touží po ostrovech. Očarování svého pána nakonec moc řešit nechce, zřejmě proto, že by tak došel k truchlivému poznání. Toho využívají farář s lazebníkem, kteří nechtějí, aby se jejich hra zhatila úplně, a vysvětlují všechno v bezpečného odstupu kanovníkovi. Ten se pak pouští do konvenční diskuze o rytířských románech s farářem.