Předně, za celým kouzlem Wellesova filmu stojí génius Shakespearův a Welles se o něj, jak víme, zajímal dlouhodobě, hluboce. Navíc kongeniální průsečík obou těchto osobností je právě ve Falstaffovi, jedné z nejzajímavějších postav světového dramatu. A ta je podána tak životně, přímo divadelně a nefilmově, s mistrovským herectvím režiséra, že se vznáší kdesi nad minulým stoletím jako triumf lidského ducha a jeho kontinuity nad destruktivní tendencí toho, co bylo a je považováno za aktuální, naše, postmoderní umění. Falstaff je popřením té dnes už snad i masy slabých intelektuálů, kteří bezvýrazně hledají umění tam, kde není vůbec nic silného, lidského, ale kde vítězí póza a předstírání nad realitou. Welles tak ukazuje, jak je život podmanivý, jak se valí z hloubi šťastného setkání temperamentů a jak je vázaný právě na blízkost, přátelství, důvěrnost, bez nichž tone ve studené příčinnosti vnějšího světa. A není tu laciného sentimentu, není tu „dobra“ ani „zla“, jsme mimo měšťácké hodnoty, ale vlastně i mimo avantgardu s jejími teoriemi a ideologiemi. Nejblíže má Wellesův Falstaff k lidem, jako byli Ginsberg, Burroughs a Kerouac. I oni hledali člověka daleko za územím všech kategorií morálky či společnosti, za vší metafyzikou, vědou, kulturou – člověka jako primární princip, který to vše naopak teprve vytváří, a proto koření mnohem dál. Imaginace, tvořivost a sdílení jsou hlavní charakteristikou Falstaffa z Chimes at Midnight. On je vlastně čistý jako anděl, je učitelem spontánnosti, v něm se nebije reflexe (ano, reflexe může být druhem vychytralosti a ukrývání se před sebou samým) s autenticitou.

Považuji spojení Shakespeara s životním pocitem beat generation, jehož nejhlubší motiv lze právě najít ve wellesovském střetu tepla a chladu, autentické blízkosti a cizoty toho vnějšího, za největší přednost celého filmu. Režisér i nejdůležitější herec jsou v jedné osobě ztělesněním renesančního principu přitakání životu, a i když všechno nakonec dopadne špatně a rytíř Falstaff neblaze umře v zavržení (triumf smrti je však obecná nutnost a renesance si jí byla vědoma nejen v Petráčkovi stejně jako beat generation), přece jen život zvítězil, protože se mohl projevit ve své plnosti. To je to, oč se v minulém století na poli umění přece bojovalo, a ne o relativismus a přesvědčení, že už jsme odřezáni od cítění a estetiky klasických dob. Byl to boj o autenticitu, o možnost plně život prožít a odtud plně tvořit umění. Ta vzpoura proti chladu, který svou nejbizarnější formu dostal třeba v Kafkových obsesích. Jestliže géniové doby konce 19. století a celého 20. století razili cestu vpřed, razili ji vlastně zpátky k prameni ohně, který tryská z Wellesova Falstaffa. Tam je nadčlověk (kdo by to býval čekal?), tam je ta radost, již hlásal Nietzsche, ale i Heideggerův „básnicky bydlící člověk“ nebo Sisyfos, valící svůj kámen bez ohledu na absurditu i na bohy.

Nahmatání hluboké kontinuity renesance a současnosti je klíčovou události v umění pro naši budoucnost. Nejsme, jak nám to nutí epigoni epigonů, uvězněni na ostrově současné postmoderny. Élan vital se ničím takovým nenechá omezit. Falstaff ztvárněný Wellesem je mimo moc pokyvování nebo mudrování, valí se jako ohnivá řeka, je ztělesněním života proti řečem, jež zakrývají prázdnotu vydávající se za současné umění a kulturu. To není renesance jako slovníkové heslo, vydané v plen intelektuálům, aby ti zdůvodnili cokoli, co konvenuje jejich idiosynkrazii a životní chudobě. Zde vstupuje živel, prosakuje prasklinami ve zdech, jež znovu a znovu drží chlad. Je spojený s unikátním člověkem, zranitelným a nakonec sraženým pod tíhou zimy až k smrti. Ten člověk má svébytný, autentický vztah s jiným a v tom vztahu se všechno teprve může dít, mimo teorie, hesla, katedry a pravdy. Renesance pak nespočívá jen v dobových kulisách, které ovšem upozorňují, že totéž má nadčasový, osobní význam nyní i tehdy, že Falstaff žije stále a navěky, nýbrž i v tom základním motivu rabelaisovské radosti, jež dodnes, byť v smyslném a sexuálně svobodném postmoderním věku, nebyla pochopena a vytěžena. Zatímco v umění beat generation zní nepřeslechnutelně tón duše trýzněné až na dno šílenství, Wellesův Falstaff už věští věk, jenž umělci nedávné minulosti vybojovali právě svým utrpením. Věk návratu ke svobodě a rozletu renesance.

Welles možná ukazuje cestu, jak zachovat filmu vskutku nadčasovou platnost, totiž pojmout ho jako divadlo, jež zpracovává po staletí živý námět, a to unikátním způsobem, jenž je zároveň kongeniální a zároveň hluboce aktuální… vlastně tak aktuální, až ho většina duchů druhého řádu mine pro jeho zjevnou neaktuálnost. Na závěr svých úvah nemohu samozřejmě zatajit, že mému temperamentu a mé idiosynkrazii, mé osobnosti je Wellesův Falstaff velice drahý, což je zároveň zdůvodněno v tomto i v minulém článku, ale také a zároveň je to jejich vlastním důvodem. Člověk se nemůže skrýt za argumenty v oblasti umění a kultury, dává tak vždy svědectví ne jen o své věci, ale i o sobě, což je třeba velké ponaučení z porovnání mezi mladým a starším Eliotem.