Orson Welles, jedna z nejpodivuhodnějších osobností minulého století, se narodil roku 1915 ve Wisconsinu. Brzy přišel o matku a po ní i o otce, který byl alkoholikem. Po otcově smrti se nemajetný vydal do Evropy a uchytil se v Irsku, kde sebejistě tvrdil, že patří mezi hvězdy z Broadway. V roce 1931 debutoval v londýnském divadle Gate Theatre. Dobyl si značné slávy a po návratu do USA ještě větší svou sérií výukových knih o Shakespearovi. Je tak jasné, že pro Wellese nebyla volba shakespearovského motivu v pozdním mistrovském filmu Chimes at Midnight (Zvonění o půlnoci) náhodná. V roce 1934 se Welles oženil s herečkou Nicholson a z manželství vzešel jeden syn. Slavil mimořádné úspěchy jako režisér Macbetha v rámci Rooseveltova Federal Theatre Project, až byl ve věku pouhých dvaceti let považován za naprostý fenomén. Welles se režijně věnuje např. i faustovskému tématu ve hře Dr. Faust, ale po určitých problémech, řekněme politických, zakládá s kolegou Housemanem vlastní divadlo Mercury Theatre. Nejprve uváděli Julia Césara (opět Shakespeare), zasazeného do kontextu fašistické Itálie. A opět úspěch! Zároveň se Welles angažoval i v rozhlasové tvorbě. Pro CBS např. adaptoval, režíroval a hrál Hamleta. V sedmitýdenním seriálu adaptoval Bídníky. V roce 1938 dostalo jeho divadlo od rádia CBS týdně hodinu prostor pro rozhlasové hry, založené na světové literární klasice. Projekt se jmenoval The Mercury Theatre on the Air. 30. října se Wellesovi podařilo zpracováním Wellsovy Války světů vzbudit paniku mezi posluchači, kteří uvěřili, že jde o reálné vysílání o přistání Marťanů. O této panice se v jedné ze svých řečí zmínil dokonce sám Hitler.

 

                V roce 1939 odešel Welles do Hollywoodu, kde vznikl jeho nejslavnější film Občan Kane (1941). Původním vzorem hlavní postavy byl tiskový magnát Hearst, ale Welles po složitých peripetiích film nakonec předělal zcela k svému obrazu (za spolupráce s mnoha lidmi kolem). Film byl přijat výborně kritikou, méně dobře už publikem. Hlavní odpor proti němu namířil samotný Hearst. Teprve v šedesátých letech se Občan Kane stal populárním. Jde podle mnohých o snad nejinovativnější film v dějinách lidstva, ale spíše s ohledem na efekty, nikoli co se týká uměleckého obsahu. Podrobnější diskuse tohoto filmu není ovšem námětem tohoto článku. Od roku 1943 až do roku 1948, kdy došlo k rozvodu, byl režisér Občana Kanea sezdán s herečkou Ritou Hayworth, s níž měl jednu dceru.

 

                V letech po Občanovi Kaneovi se Welles jako filmový režisér moc neprosadil a dařilo se mu spíše jako filmovému herci a v rozhlasových pořadech. Pak na konci roku 1947 odjíždí až do roku 1956 do Evropy. Např. hrál např. v italském filmu Černá magie a v mnoha jiných. Mezi lety 1949-1951 Welles filmově zpracoval Othella, a to na svoje náklady. Film získal zlatou palmu v Cannes, ale navzdory tomu je dodnes komerčně nedostupný. Později Welles našel práci jako herec v Anglii. V roce 1955 točil film Pan Arkadin, který nakonec byl dokončen producentem Dolivetem, nespokojeným s Wellesovou pomalostí. Celkem existuje pět verzí filmu, přičemž Dolivetova byla přejmenovaná na Důvěrnou zprávu. V tomtéž roce se Wellesovi narodila dcera, kterou měl s herečkou Paolou Mori.

 

                1956-1959 byl Welles zpátky v Hollywoodu, kde působil jako režisér i herec. Za zmínku stojí především začátek práce na filmu podle Cervantesova románu Don Quijote, jejž ale Welles nakonec nikdy nedokončil. Po návratu do Evropy hrál v italském filmu Král Saul, avšak působil i Hong Kongu nebo v Jugoslávii. A v roce 1962 zpracoval filmovou adaptaci Kafkova  románu Proces. Při té příležitosti poznal svou novou partnerku, s níž měl zůstat až do konce života, totiž Chorvatku Oju Kodar. V té době také začíná pracovat na Chimes at Midnight, film je točen ve Španělsku, dokončen úspěšně v roce 1966 a představuje zpracování Falstaffových příběhů ze Shakespearových her. Zde se na chvíli zastavme, protože právě tento film je důvodem, proč se Orsonu Wellesovi v Tématu věnuji. Aby mohl hrát tento zhruba 190 cm vysoký muž tučného Falstaffa, hlavní postavu filmu, musel držet dietu a zhubnout. Jeho tloušťka byla pověstná a přímo morbidní. Na druhou stranu ve filmu srší životní energií snad nesrovnatelnou: je křepký, veselý, hraje s takovým gustem, že člověk téměř věří, že anglický dramatik vymyslel postavu Sira Johna jen proto, aby ji jednou mohl zahrát Welles. Film je oslavou rabelaisovského principu proti vší životní „vážnosti“. Bývá považován vedle Občana Kanea za Wellesův druhý mistrovský kus. Sám Welles si ve svém staří právě svého filmu na motivy Falstaffa vážil – vedle kafkovského Procesu – ve svém díle nejvýše.

 

                Welles zůstal do konce svého života stále aktivní. V roce 1970 se vrátil do USA a o patnáct let později, v říjnu 1985, umřel na infarkt ve svém domě v Hollywoodu. Bylo mu v té době 70 let. Kdo by chtěl poznat Wellese jako řečníka v americké TV show (tak např. show  Dicka Cavetta), najde dosti materiálu na YouTube. Totéž platí pro zájemce o film Chimes at Midnight. Níže uvádím aspoň dva odkazy.

 

Cavettova show:

 

http://www.youtube.com/watch?v=IlGZJYSRZV4&feature=PlayList&p=0563F28E249DFDC4&index=0

 

Začátek Chimes at Midnight:

 

http://www.youtube.com/watch?v=oOhq0AyRNjY&feature=PlayList&p=35FE7072E3101409&playnext=1&index=95