Jsou lidé, které láká změna jaksi sama od sebe, může to být jen taková přelétavost, ale též hluboká, osudová touha, jak ji vystihuje Turgeněvův příběh o Čertopchanově milence. Jiní musejí odcházet, protože ve svém domově nemají práci nebo jsou vyháněni z politických důvodů. Abrahámovým riskantním vykročením z bezpečí vlasti do ciziny začínají dějiny Boží spásy. Odchodem se nazývá i smrt a vylétnutím z rodičovského hnízda dospělost. Píši právě o odchodu, protože odchod je bodem zlomu stejně jako příchod, čili Vánoce. Ne sice vždy jsme ochotni připsat odchodu i příchod (např. odchází opravdu umírající člověk někam?), ale přece jen je mezi odchodem a příchodem obvykle nějaká vazba – v případě smrti je to příchod, jenž ji musí předcházet, čili narození. Odchody a příchody mohou být zlomem v životě člověka a na tom zlomu i sondou do jeho podstaty.

České země byly často vystaveny vlnám emigrací z politických důvodů, naposledy po roce 1968, kdy prostor okupovala sovětská vojska. Byly to celé zástupy, jež využívaly jen dočasně průchodné hranice, aniž by měly reálnou naději, že se vrátí zpět do vlasti. Dnes je tomu zcela jinak a díky událostem z listopadu 1989, od nichž uplynulo devatenáct let, může každý cestovat, přinejmenším po západní Evropě, zcela volně. Odchody na západ Evropy jsou již vlastně odchody v rámci jednoho společného domova, jehož hlavní uzly jsou spojené jen pár hodin trvajícími, levnými lety. Sám jsem se v létě přesvědčil, že z Prahy do Curychu letíte jen asi padesát minut, a jste vlastně uprostřed globálního města, kde všichni mluví anglicky, a kde je jedna z nejvyšších kvalit života na světě.

Odchod ovšem není turistika, odchod má svou vážnost v životě člověka, je to nová etapa, nová proměna a realizace. Orson Welles ve svém úžasném filmu Chimes at Midnight, jemuž se budu věnovat v tomto čísle Tématu, zpracovává právě nikoli jen již trochu obehraný motiv rytíře Falstaffa ze Shakespearových her, ale zejména odchod jeho milovaného králevice do nového života, v němž se stal anglickým panovníkem. Ke společným úvahám nad tímto filmem bych vás chtěl pozvat v tomto editorial především. To napětí mezi rošťáctvím a jaksi rabelaisovskou oslavou života na jedné straně, a mezi důstojným rozumem, který řídí ty věci vážné, bez nichž by se společnost i život člověka propadly do bahna, Welles zpracovává plně věrný svému temperamentu i své inteligenci. Nakonec odchodem králevice odchází i starý rytíř, totiž umírá – a nový král pak už jen pozdě sahá po kontinuitě svého života.

Samozřejmě v tomto čísle – s obvyklým zpožděním, které doufám během svátků vánočních trochu doženu – najdete i spoustu jiných věcí. Nějakou dobu jsem přemýšlel, zda není vhodná doba časopis Téma ke konci roku 2008 uzavřít, ale nakonec jsem se rozhodl, že si do nového roku vyberu inspiraci, která vyzývá k nezdolnému úsilí, a to moravského kněze a biskupa, který v tragickém životním příběhu vnášel všude do Evropy světlo naděje, pokroku a učenosti. Kdyby ho Habsburkové nevyhnali, nebo kdyby se rozhodl být s nimi konformní, asi by se nikdy nestal tak výjimečnou osobností světové kultury, nýbrž byl by stále jen biskupem jedné české evangelické církve. Ano, tématem příštího čísla bude Jan Ámos Komenský.

Přeji všem nadějeplný Advent, opravdu, duchovně šťastné Vánoce a hodně úspěchů a Božího požehnání do roku 2009. Děkuji za trpělivost, kterou se mnou máte a snad i budete mít v dalším roce existence tohoto časopisu.