Druhá symfonie vznikla další léto (1995) po První symfonii, jedná se vlastně o další
pokračování filozoficko-básnické kontemplace světa. Opět neuvádím skladbu
celou. Každý asi pozná, že je hodně pod vlivem Vergila a Horáce.
Sněženka
I
Nevěřil jsem slovům tvým,
osude, můj pane,
jež pálila mou duši,
a tak jsem se žitím vlek
v nízkosti a bázni.
Chtěl jsem tobě poroučet,
pych mi vládl, pane,
v dojemném hávu
melancholie
srdce se mi vzpouzelo
tvoji krásu spatřit.
Však i dnes, zas a zas,
jen těžko očím věřím,
bolest jen a strast
když zrak můj všude vidí,
a mé srdce puká.
V tom tichém
křupání
sněhu pod mou botou
ztajená naděj plá,
již přinesl vítr
vanoucí tam z jihu.
Vše tak bílé mrazem svítí,
vše tak těžké, přetěžké
tajemnou zřím rodit
naděj vprostřed bídy,
tichou tuchu vesmíru.
Je ticho přeci mostem,
ba jako hudba sama
dál jen dál – a kam že?
Jako bych tě ztratil…
Kdy jsem tě však našel…?
ty třpyte věcí všech,
jenž zrcadlíš nám věčnost.
Ó poslední má symfonie,
tak začátek tě tíží:
už rozběhnout se…a ještě ne…
Zprostřed sněhu
náhle k výši
čistou něhu
ve své skrýši
sněženka se bojí
sehnutá,
andělé tání
jen málo dají
nešťastné té paní,
a přec tak radostná!
V tom jediném
kvítku
náhle vše, co živé, slaví
v naději jdoucí
k svému zítřku,
jaro že se znovu vrací
a bezpečný řád
úzkost obrací zas
v radost
neodvratně stále dál,
tiše ač a pomalu.
Jak mdle čas se šine,
jako střela mizí
v prach,
vše, co bylo, není už
a vše nejisto, co bude,
tak bílo těsně ustupuje
vládě jeho letmých chvil.
Dříve slunce vstává,
později zas chodí spát,
mnohde zeleň vzkvétá zas,
pták se vrací v rodný
kraj.
Netíží tě kabát už,
nesvírá též čepice,
náledí je stále méně,
však více než bylo
v zimě.
Zahradník už netrpělivě
zpoza oken obzírá
role svá a obživu,
však stále ještě dýchaje
jen mlží obzor svůj.
Nechce začít brzy,
však pozdě nechce též,
a tak dumá moudře,
zkušenosti zkouší stáří,
zda a jak mu poradí.
Také pasák bez sena
už touží, Vesno, po tobě
a vůbec vše, co duši má,
už tetelí se pod zemí
napnuté tě čekaje.
Kolikrát však zjara též
klamou rádi bozi
nechajíc už paprsek
se blýsknout mezi mraky,
otevřou už jezera,
déšť nechají padat,
až vše, co je živé,
se strachem i s láskou ven
zas do světa vylézá:
běda však té odvaze,
uhodí zas krutá zima
a kdo se neschová,
jarní branou v život
ne,
však v říši smrti
zamíří.
Někdy to však jistě skončí
a tu nejkrásnější žití květy
mízu sají z této změny
a rozvírají svůj svůdný
klín.
Slyšíš? – Cinklo
světlo
v kovadlinu vzduchu
a tu ráj se rozvinul
v celém zemském kruhu,
mládenci se radují
ruku v ruce
s dívkou
a, ač chladný, vzduch
už je hřeje touhou.
Nalaď duši dobře,
vyciť skrytou pravdu,
abys nad světem uviděl,
jak Vesna bere vládu.
Hle – ta mladá bohyně
jak mladistvě je krásná,
jak vdechuje nám život,
když vzbuzuje touhu
po ní v nás tak silnou.
Nechejme mnohým nenávist
pro ubohá svá těla,
v nás nechť kvete jara
slast
každou jeho bouřkou.
Slyšíš? – Zní tu láska
jak cinkot tichých trianglů
v hloubi duše vesmíru.
Sněženka – předobraz všeho,
nové žití co přinese,
předobraz luk zas zelených,
zelených zas hájů,
křídel snivých motýlích,
zlatých polí nesmírných,
neméně zlaté révy též,
červeně jahod líbezné,
voňavých už znovu cest,
neskonalých tuh, lásky zas,
plození tvorstva všeho.