„S obludou, králi, královna se spouští.“ (citováno dle W. Shakespeare: Sen noci svatojanské, in: Hry, Mladá fronta Praha 1963)

Pro pochopení čehokoli v Shakespearovi je třeba znát kontext, z jeho her lze jen velmi těžko vytrhávat obecné citáty, i když se to často tak dělá. Příkladem může být ono tak známé být či nebýt. Ta otázka je položena v situaci, je dána temperamenty, má kontext, není to otázka tak či onak obecná, filozofická. V tom je možná to velké tajemství Shakespeara-dramatika nebo mnohem lépe -dramatického-básníka, že neanalyzuje, netypizuje, ale zajímá čtenáře do mělké hladiny konkrétního bytí, v němž není pravdy, ale jen prožitků. Krásným příkladem takového postoje je právě Sen noci svatojanské, v níž je konkrétnost převedena až v přelud (anebo to je právě přelud, totiž konkrétnost?), ba v přelud přeludu. Jde o žertovnou, barvitou pohádku, je tu vtip, smích i opojná atmosféra letního snu. Je tu celý zástup bytostí, z nichž jedna, žertéř Puk, způsobí, že se královna zamiluje do „obludy“, a hlásí to králi, jehož přání tak vyplnil. A královna je do „obludy“ opravdu zamilovaná, ba Shakespeare vylíčil její vášeň tím stylem, že snad není nic lepšího než být zamilován do… než být zamilován. Kam se hrabe všechna ta dnešní kultura lásky či nyvá romantika, ano, kam se hrabe hra na hru, když vytryskne tvůrčí plamen. Ale právě tvůrčí duch může udělat z hry na hru úžasnou podívanou, jak právě příběh Klubka a jeho společníků svědčí o Shakespearově géniu neméně než otázka být či nebýt.