Letos se václavek, aspoň u nás, mnoho neurodilo. Čekal jsem ještě do konce října, ale zejména pár „polí pařezů“, na nichž minulá léta byly tisíce hub, zůstalo zcela ladem. Jak víte, mám houby velmi rád, kuchyň bez nich si nedovedu představit, hledat je ovšem s onou pílí a nadšením, jak je to typické pro houbaře, nejsem schopen. A vůbec je mi cizí takové to „těžení lesa“, kdy člověk vtrhne mezi stromy bez jakéhokoli citu pro okolní krásu, jenom pro plodiny, které mu přinášejí prospěch. Les je především nesmírné bohatství krásy, k němuž patří houby i maliní, klestí i borůvčí, vůně pryskyřice i vážka nad hladinou tůňky. A není to samozřejmě ta naivní porculánová krása venkovského dojetí nad krásou rodné země, je to víc a mnohem víc krása osobního prožitku z bytí uvnitř tohoto vesmíru, z něhož povstává tvůrčí síla všeho života (jak dosvědčují hvězdy na jasné noční obloze).

Já rád sbírám houby, když je jich mnoho na jednom místě a mohu jít na jistotu. Je to příklad růžovek, bedel i praváků, ale pochopitelně zejména václavek. Žádná houba snad tu v našich lesích neroste v takovém množství jako tento dřevní parazit, jehož přemnožování prý ohrožuje i živé stromy. Koncem září a během října, kdy se střídají plískanice s babím létem a kdy za jasných nocí stoupne na stébla trav první mrazík, ze dne na den je jich všude plno a ve mnoha různých variantách. Najdete žluté s tlustými třeňi a masivními klobouky (ty jsou tu u nás zvláště u jednoho buku, kterému od nich každoročně pomáhám), najdete ale i hnědé, které dorůstají mnohem větších rozměrů, či na pařezu stříbrného smrku u nás na zahradě se letos objevily nádherně světlé václavky s charakteristickým tečkováním a tenkou stopkou. Je jich najednou všude plno a místo otázky, kolik jich ještě najdete, třídíte houby přísným okem, aby bylo je možné vůbec pobrat.

Všechny václavky stejně voní, mají nezaměnitelné, výrazné aroma. Jsou také velice chutné, ať už je zavaříte, usušíte, nebo si z nich uděláte guláš či polívku. Mnozí lidé o chutné houbě nevědí a bojí se ji sbírat, čili vláclavkáři se mohou cítit jako klub vyvolených, který ví, co je opravdu dobré, ba v jistém smyslu lepší než ostatní houby, včetně praváků. Pro mne je václavka určitě houba par excellence.

Výbuch hojnosti u václavek se kryje s červenými jabloněmi a s hrušněmi plnými sladkých hrušek, kdesi v rohu se skrývá přezrálý hrozen modrého vína, bezy se kloní tíhou lesklých bezinek a na šípkových růží jsou rozesety červené šípky. Je to lahodná doba hostiny na plodech, které nabraly do sebe horkost letních dnů a proměnily je v barvy, vůně a chutě. Stromy celé hoří žlutou a červenou a všemi jejich odstíny, na obloze se třepetá drak veselých dětí a ve stále se prodlužujících večerech planou ohně, v jejichž popelu se pečou brambory, jak za dávných dob. Už jen ten sníh aby přišel, říkám si, a do věčného šera přinesl bílou barvu a křišťálový lesk rampouchů na střechách. Vždyť Advent je za dveřmi. A Vánoce i zima až do jara vydrží hodovat z podzimního bohatství.

A příští rok… kéž zaplaví zas pařezy, václavky.