Včera jsem jel ve vlaku s teenagerem, který se choulil naproti mně u svého mobilu a své milované na druhé straně pomyslného drátu šeptal ty nejpitomější něžnůstky. Těžko jsem se mohl ubránit úsměvu, na povrchu to bylo jaksi milé, když se však pohlédlo hlouběji, zdálo se mi, že ten člověk mluví, jako by měl nějaký psotník. Byl to příklad komunikace, kdy to, co se říká, neznamená nic, naopak to šišlání a zdrobňování zdrobnělin bylo podstatou té řeči. To je jako dítko, když se tulí k mámě. Ano, i láska má nespočet podob, a čím jsou běžnější, tím bývají povrchnější (ne ale nutně, protože některé velmi povrchní podoby lásky nejsou běžné vůbec). Ten kluk byl jako polyp s mnohými jemnými chapadélky, plápolajícími v prázdnu vesmíru, a na jednom z nich mu uvázl někdo, na jejíž blízkost má, aspoň po nějakou dobu, teď právo, jako má právo chycená na blízkost jeho. Je to ale spíš prostor svobody, nebo je to vězení? Jeden se bojí odchodu druhého, nebo jeden zůstává jen proto, aby neranil druhého? Můj kamarád mi kdysi vyprávěl o manželstvích, kdy v jednom malém bytě žil rozvedený pár, jeho dospívající děti a ještě otcova milenka. Nebylo prý zbytí, ekonomické důvody jsou přece jen mocnější než ostych a hrdost, než lidské srdce. V pozdějším věku se tedy mohou tak či podobným způsobem z jemných vláken stát tuhá pouta materiální reality.

Základní otázka zní, kdo je ten lidský jedinec, na jehož chapadélka doléhají všude z okolí podněty sympatií a tužeb, aby z nich rostly vztahy a pouta? Člověku všechno možné na světě slouží k tomu, aby se schoval před sebou, jako se schoval dřív před Bohem v rajské zahradě, lásku a manželství nevyjímaje. Člověk rád odloží svou osobitost v jakékoli mašinérii odkoukané od okolí, přijímané za správnou v tom a v tom provedení. A pak zůstane už jenom ulita a obsah je pryč. Obsah totiž není možné vytvořit zdvojením útěku, sdílením olivového listu, aby „dva byli jedno“ ve smyslu „nula a nula je zas nula“. Na tom, kdo vztah buduje, je klíčově závislé i to, jaký bude, nikoli naopak.

Jsou lidé, kteří se kochají krásnými lidmi, ba někteří došli tak daleko – jako třeba Michelangelo – že jim krása rvala srdce marně vzbuzenou láskou, která se nezdráhala veřejně být tehdejšími slovy i „proti přírodě“. Tito lidé jsou extrémními příklady toho, jak záleží na člověku, neb z letmého dotyku dokáží vytvořit celé drama, ba doslova a do písmene Božskou komedii. Jejich bohatství se vrývá do kultury staletí, zatímco tisíce těch nejfyzičtějších objetí požitkáře končí v zapomnění ještě dřív než on sám se promění v hrstku popela.