1. června letošního roku oslavil své šedesáté narozeniny Tomáš Halík, katolický myslitel, spisovatel a sociolog, jehož jméno zná v Česku zřejmě každý vzdělaný člověk. Po pádu komunistické tyranie byl pro mnoho mladých katolíků, kteří v církvi viděli maják pro nové hledání a definování svobody, nesmírně podnětnou autoritou. Brzy byl ale vytlačen na okraj církevního dění, aby se společensky našel spíše v okruhu kolem prezidenta Havla, jenž Halíka prohlásil dokonce za svého možného nástupce. Pro českou společnost je moc katolický a moc vzdělaný, přemýšlivý, pro českou katolickou církev moc liberální a opět moc vzdělaný a přemýšlivý, pro českou akademickou obec je zas neškodnou ikonou, kterou je dobré občas pozvat na nějakou tu přednášku (slyšel jsem Halíkovu přednášku v Olomouci před pár lety, a i když se mi zdála dost vágní, přece jen, myslím, byla na úrovni, které nemohla drtivá většina publika porozumět).

Já sám jsem nikdy nepatřil mezi Halíkovy obdivovatele, svůj postoj jsem našel bez jeho pomoci (dokonce jsem býval trochu alergický na katolíky, kteří často v Halíkovi viděli jakési spojení loyality k církvi a svobodného, postmoderního života, zatímco já jsem byl vždy příliš hrdý individualista na takové pokrytectvím zavánějící kličkování) a jako antiklerikálovi mi vždy byl cizí jeho důraz na církev. Na druhou stranu mne vždy zajímalo, co říká, a nikdy se mi nestalo, že bych nad tím mávl rukou. Tak nemohu vypnout rádio, když má Tomáš Halík zrovna odpovědět na otázku, a když slyším odpověď, přemýšlím nad ní opravdu s chutí a bez hořkých pocitů, jaké mám u českých intelektuálů obecně (to, co český intelektuál vypouští do svého okolí, je přečasto tak hrozně ploché, debilní a zakomplexované, že už jen proto žít zde v Česku je zdravotní riziko).

Halík nemusí trpět žádným pocitem méněcennosti. Šel si svou cestou, je z něj ihned zřejmé, že má za sebou setkání s hlubinou nadsvětské zkušenosti z náročných meditací, krom toho se za minulého režimu statečně vrhl do dění v podzemní církvi a pracoval po boku tak silné osobnosti, jakou byl kardinál Tomášek. Vystudoval filozofii a sociologii na UK (zde se stal žákem Jana Patočky) a po roce 1989 dospěl až k profesorské stolici. Na rozdíl od drtivé většiny českých profesorů působil ale jako hostující profesor i na univerzitách v Cambridgi a v Oxfordu. Hloubka jeho znalostí a šíře jeho rozhledu má v Česku sotva srovnání.

Zejména mladí lidé z nekatolicky orientovaných rodin by dnes o Tomáši Halíkovi možná už nemuseli moc vědět, a tak bych chtěl je i všechny čtenáře Tématu na mimořádnou osobnost tohoto typu naléhavě upozornit. Něco takového dělám zcela výjimečně a velmi rád.

I když s opožděním, hodně zdraví a Božího požehnání přeji oslavenci.