Ladislav Klíma (1878-1928) a Jakub Deml (1878-1961) mají letos společné výročí stotřicátých narozenin. Určitě bych si to neuvědomil, kdyby mi neprošel rukama nedávno tu či onde nějaký článek právě na tohle téma. A nějak mne napadlo, že to spojení Klíma-Deml je právě pro mé vnímání obou velmi vhodné a dává konečně důvod, abych načrtl svůj vztah ke dvěma opravdu podivuhodným zjevům české literatury najednou. Bez obou bych dokázal snadno žít, jejich dědictví nepřijímám, je příliš křečovité a syrové, oba mají příliš málo toho nadhledu nad sebou samým, který je nutný géniovi. Jejich osud je vtisknut do české malosti, což jim ovšem dává i zvláštní, regionální blízkost… v tom ohledu rád vzpomínám na Třebíč a její okolí, ba na celý Demlův pohnutý život. Dokáži mu odpustit jeho primitivní a zrovna v té době tak nebezpečný antisemitismus, a stejně tak mne nepobuřuje v nejmenším Klímův dosti originální egodeismus a mnoho jiných věcí, jimiž se tak vymykal. Právě to, že Klíma a Deml nezapadali do poklidné, neskandální existence českého spisovatele, že vybočovali i z pojímání kultury jako kulturní osvěty měšťáckého či avantgardně-komunistického stylu, to že jsou tak moc sví uprostřed národa, který tíhne k průměrnosti, stejnorodosti a malosti, to na nich velmi obdivuji a vážím si jich více než Seiferta s Holanem dohromady.

Na druhé straně po roce 1989 jsem měl pocit, že se Klímy a Demla chopili různé ty fifleny a filistři, pokývávači hlavou, mladí příznivci různých alternativ a snažili se je vtáhnout do svého nesmírně úzkého pochopení pro výjimečnou osobnost. Zejména z Demla se téměř stávala ikona jakéhosi manšestrákového katolicismu s free-stylem v posteli. Deml se stal spíše poznávacím znamením pro lidi podobného typu, kteří pochopitelně po skončení studentského věku postupně dozráli do naprosto nedemlovských tatíků. V tom ohledu mne trochu štve, když čtu o Demlovi a Klímovi, protože právě oni se pro takové to české literární psaní vůbec nehodí. V tom je oceňuji, a nakonec i Březinu, Reyneka a jiné, jak jsou cizí v této zemi a jak se na ně všem těm žvanilcům nedaří vylézt a osedlat si je (jen málo lidí je schopno postavit se k nim vskutku s odvahou jako třeba Zdeněk Neubauer ke Klímovi – ovšem sám Neubauer je naprostým cizincem v české provinční povrchnosti).

Když by po mně nějaký cizinec chtěl něco opravdu zajímavého z české literatury, o čem by se dalo dlouze debatovat u sklenky sherry, vytáhl bych určitě Demla nebo Klímu spíš než cokoli jiného. Nikoli však v případě, že by neznal výborně Goetha, Shakespeara, Danta, Sterna, Joyce, Prousta apod., protože v rámci pouhé české literatury jsou Klíma i Deml zcela nesrozumitelní stejně jako jsou mimo ni bezvýznamní.