XXXVII

Babylón, či Řím – či obé?

Či jen město nevinné?

Lidi choděj po obchodech,

pořádaj se matiné,

tuhle pivo prodávají

a tuhle zase bordel je,

tu katedrála čeří mraky

a Ave zpívaj v kostele,

mnich spěchá a za ním papír

a špačky tiplých cigaret,

auta troubí a tramvaje

cinkají a jedou rovno,

táhnou si to třídě,

na chodnících leží hovno…

není to Bábel, Řím též ne,

a chvála za to Pánu Bohu,

za krásy ulic poznání,

krásy hoven, bankovních domů,

zlodějů se svými výklady.

Není zlo v tom světě širým,

jen v naší duši, jen tam sídlí.

XXXVIII

Běží po chodníku malý bečící děcko,

cosi udělalo, cosi provedlo,

před ním kráčí napučená tučná matka

namalovaná jako starej čínském lampión,

plná citečků a citů jako meloun vyhnilej,

jde si to a tlačí kočárek

a v něm druhý spokojený uslintaný dítě,

co jen vrní a roztahuje ručičky

(taky jsi jednou byl embryo

a připomínal jsi a byl jsi čolkem)

a to větší dítě hystericky bulí

uáááá uááá uááááá uá ííí ííí uááá

a sopel mu teče po bradě…

malý blonďatý bečící dítě na tom chodníku

a před ním napučená namalovaná matka

a tam kdesi za obzorem panelovém dům,

do kterýho se sunou jako funebráci.

XXXIX

Hot dog za dvanáct kaček,

bramboráky za deset kaček,

kupujte božskou kouka-koulu!

Dáte si štramberské uši?

Po šesti korunách za kus!

Jak blbě se ten hot dog žere,

mám celou tlamu od kečupu

(chcete hořtici nebo kečup?

ostrej nebo sladkej?)

Krnov na junior pas:

říkám ty tlustý krávě v okýnku,

z jakého nástupiště to asi pojede?

Vlak číslo 434 z… a z…

přijede ke čtvrtému nástupišti,

pravidelný příjezd xy hodin…

a ještě se z toho nenažereš.

XL

Chuděra Olomouc, pocákaná blátem,

prohrála už dávno svůj boj proti Švédům

(nikdy jsem žádného Švéda nepoznal,

a přece tu byli až z dalekého severu

a jsou spjati s Českem šeptem historie),

stojí tak v samým středu Moravy,

nerovná, navzdory rovné placce Hané,

Olomouc smutněnka s vepřovými držkami

všech Hanáků od Prostějova a odkudkoli,

prázdná Olomouc jako moje duše

(tady kdesi k kobkách byl Lafayette).

XLI

Zase přiletěj vlaštovky

a budou sedat po drátech jako ve škole

a zase se objevěj čápi na komínech

a v lukách a ve vzduchu,

rok odbil, nastal čas páření,

hnízdění, vyvádění potomstva,

čas květů, aprílového počasí, radostnejch ulic

a bloumání jen tak pro radost,

čas vlhkýho probouzejícího se vzduchu,

o dalších 365 a čtvrt dne smrti blíž:

zase přiletěj vlaštovky,

zase bude první máj

a zase oklame nás ta děvka láska.

XLII

Umrzl bezdomovec,

umrzl pod mostem,

nic neskrýval, sám a sám

(jsou to nuly, řekla farářka

Církve československé husitské),

zemřel člověk,

tak si zazpívám,

slyšíte mne, děti štěstěny?

pokoj s vámi, křesťané,

umrzl člověk, zemřel pod mostem,

bolí, bolí rána pálivá,

slyšíte mne, slušní lidé?

slyšíte mne, skinhedi?

slyšíte mne, rodinní mazlíčci?

slyšíte mne vy, co toužíte netrpět

a odejít z tmy na světlo?

slyšíte mne, rodinkoví křesťané?

Umrzl bezdomovec

v náručí tmy.

XLIII

Malí kameloti,

tykadla společenství města,

pocit pod podloubím,

když je potkávám,

že náhle k někomu náležím,

že kromě těch procházejících mrtvol

(z práce do práce)

jsou tu lidi, ty naivní děti,

malí kameloti

v malém městě ve Slezsku,

ten prvorepublikový pocit sounáležitosti,

fakt skvělý děcký vočka:

nám by se měli stát učiteli,

a ne my jim.

Pane, Region na cestu do vlaku,¨

kúpte si, prosííím, kúpte si!

Koupíš si a zmizí – je prodáno…

i za těmihle očkami jsou peníze.

Kapitalistická výchova,

ať žijí pravicoví páprdové!

XLIV

Filípkůůůů, volá matka dítě

v podvečer dozrálýho léta,

nad ní plechovej balkón,

před ní dvorek, tráva, houpačky,

Filípkůůůů, za dvorkem park,

svědectví mýho dětství,

konstrukce na sušení prádla

a Filípek slyší, ale nechce se mu,

tak rád by zůstal s kamarády,

ještě chvilku, maminečko,

maminečka vypráví o klekánici,

o čarodějnici, co honí děti

a žere je strašlivejma zubama,

pokrytejma zubním kamenem,

má bradavice na nose a jinde mech

a jiné monokultury milující vlhkost,

Filípek utíká ze strachu domů

a kamarády nechává v zlatistým slunci.

XLV

Hlavní tahy a na nich stopaři,

mávají zvednutýma palcama,

před sebou nápis na kus papíru:

Brno, Ostrava, Vsetín, Zlín atd.,

stopaři auta stopující,

studenti prašule šetřící

mláďátka milující romantiku,

fanatici jako byl Kerouac,

v dešti, v mrazu někdy hodiny a hodiny,

a nikdo nejede a nikdo nejede,

a když už projede, nezastaví,

zebou ruce, vlasy mokrý,

kurvujou až nebe rudne,

v dálce neónové kupole smogu nad městem,

stopinou a občas je někdo zabije

nebo zase oni někoho zabijou

a vrabci si říkaj: divnej, divnej svět!