Jdeš
v mých snách,
jen běž:
jedno kam.
Na vrcholku hory
bylo ticho,
samotno:
duch mlčenlivý.
Jdi a zpívej:
každá tíseň
se rozplyne,
jen jdi a zpívej.
Půlnoc vdechla nový
den
a vydechla ten starý,
čas plyne,
rodí se a zmírá okamžik
každý.
Už je pozdě,
z hrobu nikdo nevstal.
V noci kloní
se
po cestě nekonečnem
vesmír až k tobě
a pravda šustí blízce.
Unavený básník
zmožen krásou,
milenkou neúnavnou,
tichým spánkem spí.
Což umřu,
aniž bych kdy poznal
lásku tvých úst
– čas vše zlomit má?
Na louce plné
květin
usnul starý satyr,
co mu šeptá sen,
na úsměvu zračí se.
Děti si stavěly
z písku hrad
a zápal jejich
se na nás pousmál.
Velká odvaha
je básně psát
a potom ještě chtít
trochu úcty mít.
Pamatuj si, básníku:
chtějí žít nyní
a co z věčnosti zní,
pro ně je bez ceny.
Naparuj se,
Bůh nedá se podplatit.
Tisíc tisíců
myšlenek
v srdci úkrytu
nezná cestu ven.
Nemysli, už nemysli
– větřík tichem chví
a pravda v zátiší
dává ti snít.
Láska – prchavé slovo.
Kde se vzalo?
Bůh je uhnět
do podoby srdce.
Nech ticho mluvit,
říká hodně:
všude jen vír
tvých myšlenek.
Ach Bože, miluji!
A nemohu obejmout,
nemohu políbit…
Dej mi radost svou!
Noc mlčí.
Anebo snad mluví
a jen ty ji neslyšíš?
Kdo ví…
Jsi mlád,
tak miluj, příteli.
Počítám tvé bubliny,
potůčku divoký,
a říkám si:
miluji oblaky.
Věčnost, chvíle?
Siléne! Eh!
Červené, bílé!
To je odpověď!
Bát se? Čeho?
Ďábel není a Bůh se usmívá.
– Čuangu, tam v dálce…
– Eh! blázne!
Pod nohou máš víno,
nerozbij ho!
Mlčíš?
Nechceš mě,
jsem ti trapný:
tak mě žeň!
Vzal jsem lyru
a nechal po vesmíru
rozběhnout se slova,
v nichž má duše trvá.
Omyl sis obličej
po včerejším flámu.
Jen v jádře
tě potkám, bratře:
na povrchu
kdejakou mrchu.
Vyslovil jsem tě,
duchu, nevadí?
– Ach, jepice,
nikdy mě nevyslovíš.
Miluje mě?
Nemiluje?
Pláče děvče.
Miluje mě? Nemiluje,
Pláče chlapec.
Rozumět si
ve slovech?
Ty jsi vesmír
– co jsem řek?
Pravda je naděje,
ať sebekrutější.
Vykroužil se les,
nad lesem nebe,
pod lesem řeka teče:
ach díky, Bože.
Verš? Ach nic!
V rukou pocit mít?
To vše
jak málo je skutečné!
Dýchala zem.
I já dýchal jsem.
A náš dech
vyčaroval lásky květ.
Tvá tvář, tvé tělo:
nelze tě nemilovat.
Pozdní léto
v pavučinkách zmíralo
a trpkou chuť vína
začal jsi náhle dýchat.
Pár havranů
na polích
a bylo pozdě už
říct: miluji.
Pojď, cizinče:
i tady domov je
– vidíš nebe
a lidskost kvést?
Poutník pil
a voda mu byla nad víno.
Jsi sám?
A tvůj duch, tvé srdce,
kým to tluče?
Jako ty je mám.
Démokritos si
přisedl
ke stolu našemu:
jedl, poslouchal
a jen se smál.
Procházíš se
– a jak krásně!
Tvá lýtka, ramena,
hlava tvá!
Nechce jít do sebe,
a proto zmizí jak větřík.
Náhle cítím se sám,
můj Bože, proč?
– Což ti mám dát
vše zadarmo?
Krutá přírodo!
Tvůj klid,
jak silný!
Mlčenlivý zákon.
Nebe těžké
jak má hlava
a tělo stále polehává,
vstát bojí se.
Ze dne na den:
voda přes kameny
rychle přešumí
a poušť zvedne se.
Řvi, řvi, jak chceš,
ticho tě přemůže.
Kdákají slepice
a stařenka na dvorku
krmí je:
svět – od plotku
ke plotku.
Jak voní hlad,
když po práci
tvé obilí
jej sytit má!
Brzy k ránu
kdesi na splavu
jsi seděl
a počínal se den.
Nechval se,
dokud neumřeš.
Seděli dva přátelé,
bolelo je srdce,
svět se jim hroutil
a oba mlčeli.
Byla půlnoc
a zachvělo se srdce.
Směješ se
a bílé zuby tvé
krásně říkají:
miluji, já tě miluji.
Dávno, dávno
listí spadlo
a blahosklonné září
teď spí nad námi.
Cinkly číše,
přátelský úsměv
nás přemostil
od srdce k srdci.
Ach, tvé modré oči:
už jsem v nich utonul.
Klonil se den
nad postýlkou noci,
tam a sem:
hrál si s ní.
Po kolikáté?
Po tisící už!:
bez konce
je příběh tvůj.
Jaro už je dávno pryč,
léto též už končí,
blátivý přišel podzim
a mrtvo srdcervoucí.
Jitřní červánky,
když je chladno,
balí se v opary
dechu tvých úst.
Odletěli čápi
a vše pomalu usíná.
Chladno je,
vyndej vodku, příteli,
nohy zebou mě
a uši mi zamrzly.
Nad čím dumáš?
Ptáci létají,
les se kolébá
a svět sní.
Paseka – světlý kruh,
nad ním luny duch
a víl tance divoké,
jemné a neslyšné.
Vzduch si hraje,
lechtá, šimrá, objímá tě,
on jenž dává žití nám,
on – život sám.
Jsem tu doma,
v nekonečném prostoru.
Zasedl jsem s tebou,
když Večernice vstává,
k prostřenému stolu
a srdečnost k nám
přisedla.
Všemoc tvoje
nad vším bdí
a všude je naděj,
vždyť všude jsi.
Na co myslíš?
Mysli na mě…
Do ruda se slila
všech paprsků zář
a nad mořem vykouzlila
země královny Mab.
Čas se nedá počítat,
na hodiny nedá:
můžeš ho jen využít
anebo promarnit.
Láska – to není sen,
to je teprv skutečnost,
od níž být odloučen
nestojí za život.
Noc se hřála
mojí láskou
schoulená
až k mému tepu.
Nach pokryl nebe
tak jako kdysi tebe:
z tvých tváří snil,
když jsem tě políbil.
Ach život, příteli,
nepůjde za tebou,
to ty s pokorou
musíš za ním jít.
Jsme lidé,
proč si hraješ na boha?
Je už na čase:
básníku konči,
Múza volá tě
k jiné práci.
Ke kraji této pouti
nikdy nedorazíš:
všude je jen střed:
srdce, srdce tvé.
Všude: na zemi i
v povětří,
ve hvězdách i ve vodě
nech věci vykroužit
jejich rodnou řeč.
Svět – nekonečný,
nekonečně různý
a přec v bodu
sjednocen:
v tobě, má duše jen.
Svítá! – po tisící,
sedni si a miluj!