Jdeš

v mých snách,

jen běž:

jedno kam.

 

 

 

Na vrcholku hory

bylo ticho,

samotno:

duch mlčenlivý.

 

 

 

Jdi a zpívej:

každá tíseň

se rozplyne,

jen jdi a zpívej.

 

 

 

Půlnoc vdechla nový den

a vydechla ten starý,

čas plyne,

rodí se a zmírá okamžik každý.

 

 

 

Už je pozdě,

z hrobu nikdo nevstal.

 

 

 

V noci kloní se

po cestě nekonečnem

vesmír až k tobě

a pravda šustí blízce.

 

 

 

Unavený básník

zmožen krásou,

milenkou neúnavnou,

tichým spánkem spí.

 

 

Což umřu,

aniž bych kdy poznal

lásku tvých úst

– čas vše zlomit má?

 

 

 

Na louce plné květin

usnul starý satyr,

co mu šeptá sen,

na úsměvu zračí se.

 

 

 

Děti si stavěly

z písku hrad

a zápal jejich

se na nás pousmál.

 

 

 

Velká odvaha

je básně psát

a potom ještě chtít

trochu úcty mít.

 

 

 

Pamatuj si, básníku:

chtějí žít nyní

a co z věčnosti zní,

pro ně je bez ceny.

 

 

 

Naparuj se,

Bůh nedá se podplatit.

 

 

 

Tisíc tisíců

myšlenek

v srdci úkrytu

nezná cestu ven.

 

 

Nemysli, už nemysli

– větřík tichem chví

a pravda v zátiší

dává ti snít.

 

 

 

Láska – prchavé slovo.

Kde se vzalo?

Bůh je uhnět

do podoby srdce.

 

 

 

Nech ticho mluvit,

říká hodně:

všude jen vír

tvých myšlenek.

 

 

 

Ach Bože, miluji!

A nemohu obejmout,

nemohu políbit…

Dej mi radost svou!

 

 

 

Noc mlčí.

Anebo snad mluví

a jen ty ji neslyšíš?

Kdo ví…

 

 

Jsi mlád,

tak miluj, příteli.

 

 

 

Počítám tvé bubliny,

potůčku divoký,

a říkám si:

miluji oblaky.

 

 

 

Věčnost, chvíle?

Siléne! Eh!

Červené, bílé!

To je odpověď!

 

 

 

Bát se? Čeho?

Ďábel není a Bůh se usmívá.

 

 

 

– Čuangu, tam v dálce…

– Eh! blázne!

Pod nohou máš víno,

nerozbij ho!

 

 

 

Mlčíš?

Nechceš mě,

jsem ti trapný:

tak mě žeň!

 

 

 

Vzal jsem lyru

a nechal po vesmíru

rozběhnout se slova,

v nichž má duše trvá.

 

 

 

Omyl sis obličej

po včerejším flámu.

 

 

 

Jen v jádře

tě potkám, bratře:

na povrchu

kdejakou mrchu.

 

 

 

 

Vyslovil jsem tě,

duchu, nevadí?

– Ach, jepice,

nikdy mě nevyslovíš.

 

 

 

Miluje mě? Nemiluje?

Pláče děvče.

Miluje mě? Nemiluje,

Pláče chlapec.

 

 

 

Rozumět si

ve slovech?

Ty jsi vesmír

– co jsem řek?

 

 

 

Pravda je naděje,

ať sebekrutější.

 

 

 

Vykroužil se les,

nad lesem nebe,

pod lesem řeka teče:

ach díky, Bože.

 

 

 

Verš? Ach nic!

V rukou pocit mít?

To vše

jak málo je skutečné!

 

 

 

Dýchala zem.

I já dýchal jsem.

A náš dech

vyčaroval lásky květ.

 

 

Tvá tvář, tvé tělo:

nelze tě nemilovat.

 

 

 

Pozdní léto

v pavučinkách zmíralo

a trpkou chuť vína

začal jsi náhle dýchat.

 

 

 

Pár havranů

na polích

a bylo pozdě už

říct: miluji.

 

 

 

Pojď, cizinče:

i tady domov je

– vidíš nebe

a lidskost kvést?

 

 

 

Poutník pil

a voda mu byla nad víno.

 

 

 

Jsi sám?

A tvůj duch, tvé srdce,

kým to tluče?

Jako ty je mám.

 

 

 

Démokritos si přisedl

ke stolu našemu:

jedl, poslouchal

a jen se smál.

 

 

 

 

Procházíš se

– a jak krásně!

Tvá lýtka, ramena,

hlava tvá!

 

 

 

Nechce jít do sebe,

a proto zmizí jak větřík.

 

 

 

Náhle cítím se sám,

můj Bože, proč?

– Což ti mám dát

vše zadarmo?

 

 

 

Krutá přírodo!

Tvůj klid,

jak silný!

Mlčenlivý zákon.

 

 

 

Nebe těžké

jak má hlava

a tělo stále polehává,

vstát bojí se.

 

 

 

Ze dne na den:

voda přes kameny

rychle přešumí

a poušť zvedne se.

 

 

 

Řvi, řvi, jak chceš,

ticho tě přemůže.

 

 

 

 

Kdákají slepice

a stařenka na dvorku

krmí je:

svět – od plotku ke plotku.

 

 

 

Jak voní hlad,

když po práci

tvé obilí

jej sytit má!

 

 

 

Brzy k ránu

kdesi na splavu

jsi seděl

a počínal se den.

 

 

 

Nechval se,

dokud neumřeš.

 

 

 

Seděli dva přátelé,

bolelo je srdce,

svět se jim hroutil

a oba mlčeli.

 

 

 

Byla půlnoc

a zachvělo se srdce.

 

 

 

Směješ se

a bílé zuby tvé

krásně říkají:

miluji, já tě miluji.

 

 

 

 

Dávno, dávno

listí spadlo

a blahosklonné září

teď spí nad námi.

 

 

 

Cinkly číše,

přátelský úsměv

nás přemostil

od srdce k srdci.

 

 

 

Ach, tvé modré oči:

už jsem v nich utonul.

 

 

 

Klonil se den

nad postýlkou noci,

tam a sem:

hrál si s ní.

 

 

 

Po kolikáté?

Po tisící už!:

bez konce

je příběh tvůj.

 

 

 

Jaro už je dávno pryč,

léto též už končí,

blátivý přišel podzim

a mrtvo srdcervoucí.

 

 

 

Jitřní červánky,

když je chladno,

balí se v opary

dechu tvých úst.

 

 

Odletěli čápi

a vše pomalu usíná.

 

 

 

Chladno je,

vyndej vodku, příteli,

nohy zebou mě

a uši mi zamrzly.

 

 

 

Nad čím dumáš?

Ptáci létají,

les se kolébá

a svět sní.

 

 

 

Paseka – světlý kruh,

nad ním luny duch

a víl tance divoké,

jemné a neslyšné.

 

 

 

Vzduch si hraje,

lechtá, šimrá, objímá tě,

on jenž dává žití nám,

on – život sám.

 

 

 

Jsem tu doma,

v nekonečném prostoru.

 

 

 

Zasedl jsem s tebou,

když Večernice vstává,

k prostřenému stolu

a srdečnost k nám přisedla.

 

 

 

 

Všemoc tvoje

nad vším bdí

a všude je naděj,

vždyť všude jsi.

 

 

 

Na co myslíš?

Mysli na mě…

 

 

 

Do ruda se slila

všech paprsků zář

a nad mořem vykouzlila

země královny Mab.

 

 

 

Čas se nedá počítat,

na hodiny nedá:

můžeš ho jen využít

anebo promarnit.

 

 

 

Láska – to není sen,

to je teprv skutečnost,

od níž být odloučen

nestojí za život.

 

 

 

Noc se hřála

mojí láskou

schoulená

až k mému tepu.

 

 

 

Nach pokryl nebe

tak jako kdysi tebe:

z tvých tváří snil,

když jsem tě políbil.

 

 

Ach život, příteli,

nepůjde za tebou,

to ty s pokorou

musíš za ním jít.

 

 

 

Jsme lidé,

proč si hraješ na boha?

 

 

 

Je už na čase:

básníku konči,

Múza volá tě

k jiné práci.

 

 

 

Ke kraji této pouti

nikdy nedorazíš:

všude je jen střed:

srdce, srdce tvé.

 

 

 

Všude: na zemi i v povětří,

ve hvězdách i ve vodě

nech věci vykroužit

jejich rodnou řeč.

 

 

 

Svět – nekonečný,

nekonečně různý

a přec v bodu sjednocen:

v tobě, má duše jen.

 

 

 

Svítá! – po tisící,

sedni si a miluj!