Druhá symfonie vznikla další léto (1995) po První symfonii, jedná se vlastně o další pokračování filozoficko-básnické kontemplace světa. Opět neuvádím skladbu celou. Každý asi pozná, že je hodně pod vlivem Vergila a Horáce.

Sněženka

I

Nevěřil jsem slovům tvým,

osude, můj pane,

jež pálila mou duši,

a tak jsem se žitím vlek

v nízkosti a bázni.

Chtěl jsem tobě poroučet,

pych mi vládl, pane,

v dojemném hávu melancholie

srdce se mi vzpouzelo

tvoji krásu spatřit.

Však i dnes, zas a zas,

jen těžko očím věřím,

bolest jen a strast

když zrak můj všude vidí,

a mé srdce puká.

V tom tichém křupání

sněhu pod mou botou

ztajená naděj plá,

již přinesl vítr

vanoucí tam z jihu.

Vše tak bílé mrazem svítí,

vše tak těžké, přetěžké

tajemnou zřím rodit

naděj vprostřed bídy,

tichou tuchu vesmíru.

Je ticho přeci mostem,

ba jako hudba sama

dál jen dál – a kam že?

Jako bych tě ztratil…

Kdy jsem tě však našel…?

ty třpyte věcí všech,

jenž zrcadlíš nám věčnost.

Ó poslední má symfonie,

tak začátek tě tíží:

už rozběhnout se…a ještě ne…

Zprostřed sněhu

náhle k výši

čistou něhu

ve své skrýši

sněženka se bojí

sehnutá,

andělé tání

jen málo dají

nešťastné té paní,

a přec tak radostná!

V tom jediném kvítku

náhle vše, co živé, slaví

v naději jdoucí k svému zítřku,

jaro že se znovu vrací

a bezpečný řád

úzkost obrací zas v radost

neodvratně stále dál,

tiše ač a pomalu.

Jak mdle čas se šine,

jako střela mizí v prach,

vše, co bylo, není už

a vše nejisto, co bude,

tak bílo těsně ustupuje

vládě jeho letmých chvil.

Dříve slunce vstává,

později zas chodí spát,

mnohde zeleň vzkvétá zas,

pták se vrací v rodný kraj.

Netíží tě kabát už,

nesvírá též čepice,

náledí je stále méně,

však více než bylo v zimě.

Zahradník už netrpělivě

zpoza oken obzírá

role svá a obživu,

však stále ještě dýchaje

jen mlží obzor svůj.

Nechce začít brzy,

však pozdě nechce též,

a tak dumá moudře,

zkušenosti zkouší stáří,

zda a jak mu poradí.

Také pasák bez sena

už touží, Vesno, po tobě

a vůbec vše, co duši má,

už tetelí se pod zemí

napnuté tě čekaje.

Kolikrát však zjara též

klamou rádi bozi

nechajíc už paprsek

se blýsknout mezi mraky,

otevřou už jezera,

déšť nechají padat,

až vše, co je živé,

se strachem i s láskou ven

zas do světa vylézá:

běda však té odvaze,

uhodí zas krutá zima

a kdo se neschová,

jarní branou v život ne,

však v říši smrti zamíří.

Někdy to však jistě skončí

a tu nejkrásnější žití květy

mízu sají z této změny

a rozvírají svůj svůdný klín.

Slyšíš? – Cinklo světlo

v kovadlinu vzduchu

a tu ráj se rozvinul

v celém zemském kruhu,

mládenci se radují

ruku v ruce s dívkou

a, ač chladný, vzduch

už je hřeje touhou.

Nalaď duši dobře,

vyciť skrytou pravdu,

abys nad světem uviděl,

jak Vesna bere vládu.

Hle – ta mladá bohyně

jak mladistvě je krásná,

jak vdechuje nám život,

když vzbuzuje touhu

po ní v nás tak silnou.

Nechejme mnohým nenávist

pro ubohá svá těla,

v nás nechť kvete jara slast

každou jeho bouřkou.

Slyšíš? – Zní tu láska

jak cinkot tichých trianglů

v hloubi duše vesmíru.

Sněženka – předobraz všeho,

nové žití co přinese,

předobraz luk zas zelených,

zelených zas hájů,

křídel snivých motýlích,

zlatých polí nesmírných,

neméně zlaté révy též,

červeně jahod líbezné,

voňavých už znovu cest,

neskonalých tuh, lásky zas,

plození tvorstva všeho.