Jak jsem si přečetl ve vydání časopisu Nature z 11. prosince (a to už svědčí o tom, že tuto recenzi píši opravdu hodně pozdě po „vydání“ zářijového čísla Tématu, v němž se má objevit), americký obhájce rozumu, profesor filozofie a práva na New York University, se stal držitelem prestižní Balzanovy ceny v oboru morální filozofie (milion švýcarských franků). I to svědčí pro velkou aktuálnost problémů, jež se snaží tento muž ve svých knihách vyřešit. Dobrý přehled o jeho filozofii dává ne příliš rozsáhlé a koncízní dílo The Last Word, jež vyšlo v Oxford University Press asi před 11 lety (1997). Dodnes bohužel není přeloženo do češtiny. Název je ovšem dostatečně výmluvný i pro začátečníky v angličtině. Nagel se snaží vrátit nás zpět k samozřejmostem, o nichž asi nemá být nikdy pochybnosti. Jeho kniha – jako mnoho jiných podobných, např. Bhogossianovo dílo Fear of Knowledge – je zaměřena proti moderní relativistické skepsi. Podle těchto úvah má poslední slovo rozum, systém pravidel a pravd, bez kterého nelze vůbec myslet. To je také důvod, proč Nagel tak tíhne k matematice jako té formy rozumu, která mu dává dobrý příklad objasnit, co má na mysli.

Kniha začíná poměrně rozsáhlým uvedením základní otázky v kontextu současného myšlení. Nagel se přitom neobtěžuje nějak podrobněji vysvětlit – a to v průběhu celého dílka – názory svých odpůrců. Spíše je formuluje ve své perspektivě, což už od počátku dává čtenáři pocit, že potřebují revizi. Postupně prochází jazyk, logiku, přírodní vědu a etiku, a také všude obhajuje naši rozumovou schopnost jako něco samostatně hodnotného. Síla Nagelovy pozice spočívá v tom, že každému je přece jasné, že něco platí a něco neplatí, že něco v životě jde a něco nejde, a že tomu nelze lidsky porozumět prostě jen zvnějšku jako nějaké přírodní události. S relativismem nevystačíme, už se příliš dlouho rozkládalo a rozkládalo, takže nyní je velkou otázkou, jak vůbec můžeme jako jednotlivci i jako společnost fungovat, když vše je tak relativní, jak nás učí (post)moderní filozofie. Nagel ovšem nepřichází s ničím novým, je sice elegantně stručný, vystihuje bez inteligentně základní rysy své pozice, nicméně vede nás zpět k prahu staré metafyziky, kde nás chytře nechává stát. Zdálo by se, že budeme muset už jen udělat setrvačně další krok, už jen vkročit do říše rozumu, jenže tím se nic neřeší, protože se vracíme před problém, před celou moderní kritiku rozumu (včetně té Kantovy). Někdy, a to zejména na závěr knihy, je Nagel i vyloženě manipulativní. Třeba v případě argumentace, že rasismus nelze dostatečně odmítnout, nejsme-li přesvědčeni, že pouhá racionální úvaha vede k odmítnutí rasismu, a to nezávisle na vnějších okolnostech. Je to vlastně regres až někde do časů Spinozových, kdy pravda měla být konstruována jednou provždy jaksi more geometrico. Rád bych k tomu sarkasticky podotkl, že to tomu rozumu s tím rasismem ale pořádně dlouho trvalo (a možná v budoucnu rozum vydedukuje zase, že rasismus je v pořádku, a budoucí Nagelové budou vydávat za ctnost rozumu to, že dokáže takový postoj nezávisle obhájit).

Nagel hájí integritu člověka proti relativismu a externalismu (např. tvrzení, že jsme jen produkty evoluce, že jsme jen biologické entity bez jakéhokoli přesahu) tím, že ukazuje, že všechna stanoviska, jež zaujímáme, jsou výsledkem činnosti rozumu, která stojí na tom, že něco je lepší a něco horší rozhodnutí (čili bytostně popírá relativismus), a která nám zároveň neumožňuje přistupovat k sobě externalisticky, protože externalismus je produkt naší bytosti, nikoli její objektivní soudce. A s tím nelze než souhlasit. Má základní námitka spočívá v tom, že Nagel nenabízí alternativu, která by byla hodná člověka našeho věku. Po vzoru klasické metafyziky nutí čtenáři rozum jako princip lidského poznání a integrity, ba vymezuje rozum (téměř jako jakousi božskou jiskru) z biologické evoluce. Proč bychom však měli stále být na tom, že integritu člověka zajišťuje rozum? Řekl bych, že nám tu mnohem více nabízí nikoli stará metafyzika rozumu, ale pragmatismus se svým důrazem na praxi. Lidé přece nerozumí sami sobě a světu kolem sebe more geometrico, ale díky tomu, že jednají a jednáním se učí, jak dosahovat svých cílů. Tím, že jsme se v minulém století učili pochopit chování zvířat ne jako pouhou robotickou činnost (jak by chtěl Descartes), ale jako praxi podobnou té lidské, mohli jsme začít rozumět, že neexistuje žádný ostrý kontrast mezi jen biologickým a tím jaksi vyšším, lidským. Můžeme se chápat jako biologické bytosti a nemusíme pro svou integritu vůbec utíkat k racionalismu, naopak. Moudrost lidstva je mnohem spíše ukrytá v bajkách či v příbězích z praxe, v prožitcích, spojených s jednáním a jeho následky.

Praxe, a nikoli rozum, je ten důvod, že v životě nemůže platit bezbřehý relativismus (rozum naopak dochází k různým závěrům v různých historických epochách), ale že zároveň není v lidské moci svět uchopit jednou provždy jako jeho správný obraz. Nežijeme v systému pojmů, žijeme zde a tady a naše představy se mohou díky novým událostem rozsypat jako domeček z karet. Ale i přesto máme stále pevnou půdu pod nohama spolu se všemi živými bytostmi, totiž možnost jednat a jednáním, zkusmým, vedeným šťastnou náhodou, intuicí či úvahou, hledat to, co komplexně funguje i v nové situaci, a to rozvíjet dál. V tom ohledu má filozofie na počátku 21. století mnoho výzev před sebou, rozhodně však ne návrat ke staré metafyzice jako by poslední dvě století debat vůbec ani neexistovala.