Vznik umění

Odbočme nyní od mytologie a prozkoumejme zběžně jiné oblasti, jimiž se ve svém spise Nietzsche zabývá. Tragédii bude věnována hlavní část tohoto spisu, a to v přímé diskusi s německým filozofem, proto se nyní obrátíme k obecnějším úvahám o pojmu hudby a vzniku umění vůbec, abychom byli připraveni na to, co nás čeká. Ptáme-li se totiž po vzniku tragédie, a to Nietzsche usiluje zodpovědět, je logické zeptat se na vznik umění jako takového, aby se ukázalo, co si lze pod takovým „vznikem“ vůbec představovat. Pochopitelně každý pokus se nějak vypořádat s podobnou otázkou, bude výrazně ovlivněn tím, jak budeme umění chápat a definovat. Je to řemeslná zručnost, nebo schopnost vcítění a vcítění vyjádřit? Existují i další (a velice plodné) roviny položení otázky, např. co se v člověku musí psychologicky dít, aby nabyl, nebo ztratil, schopnost vnímat umění, lze se ptát, za jakých sociologických konstelací vznikají nová umění, ale i po neurofyziologické podstatě vývoje umění na cestě člověka z říše jeho zvířecích předků. Vždyť i zvířata mají jistou schopnost vcítění, pomáhají si nebo také za svými zemřelými druhy teskní. Zda tyto schopnosti existují v nějakém smyslu i u rostlin nebo neživé přírody, to nechci zkoumat, i přesto se však ukazuje, že jakési podklady pro vznik umění jsou staršího data, než se objevil člověk na této planetě. Schopnost reflektovat vcítění a zachytit ho je ovšem spojena s bytostně lidským vědomím sebe samého a také s pojmovou zručností. Už zvíře však dokáže dávat své city najevo, cítí samo sebe v tom, že se do sebe bez reflexe vciťuje. Vytí vlků nebo radostné žvatlání papoušků lze považovat za výraz kořene lyriky, který hluboce tkví už v samé živočišné přirozenosti. Člověk oproti zvířeti může ze své svobody odkrýt vcítění a pomoc jako smysl života. Umění pak je světlem na této cestě.

Umění v tomto smyslu nastupuje v dějinách lidstva teprve tam, kde se materiální nouze zvířecí, podřízenost potravě, rozmnožování atd., dává na ústup před hodnotami ducha. Zdálo by se možná, že něco takového se mohlo stát až pozdě, až za nejranějších civilizací, a že duchovními hodnotami myslím magii a kult, uvažujme však následovně. Jestliže už zvířata si dokáží navzájem pomáhat, určitě to dělali i první lidé, kteří se ze zvířat přece vyvinuli. A je možné si také představit už ve velmi rané době, třeba v nějaké tlupě, jedince, kteří se z nějaké citové vazby rozhodli nasadit život pro někoho jiného nebo kteří se rozhodli postavit despocii kmenových ustanovení, aby se postavili na stranu vcítění a soucitu. To jsou ty hodnoty, které jsem nazval „duchovní“, nikoli magie a kult, působící vesměs naopak proti autenticitě postoje a prožitku. Říká se ovšem, že první lidé si znázorňovali těla zvířat proto, aby je mohli lépe ulovit (magické chápání světa), a tak spíše ukojit svůj hlad. Co je ale vedlo k tomu, že takto ztratili smysl pro realitu, vlastní zvířatům, která používají strategie, kde vazba mezi metodou a efektem je přímá, materiální? Lidé nejspíše díky vcítění „uvěřili“ v něco transcendentního. Totiž tím, že se vciťovali nejen do živých bytostí, ale do přírody vůbec, a tím, že přemýšlení a duchovno začaly vynikat z obvyklé uzavřenosti biologického života, cítili, že veškerenstvo, čili i všechno kolem nich, musí mít nějaký vyšší smysl a zákonitost. Ten trans, do kterého byl dávný člověk uváděn všemožným napodobováním ukazuje např. E. Canetti v knize Masa a moc. Aby tendence vcítění jako naprosto se vymykající uzavřenému, nevědomému, slepému biologickému světu byla vůbec snesitelná, muselo se věřit, že má též svůj řád reality, už nikoli biologický, ale magický.

Umění se ovšem ve světě, který uzavřela magie, stalo otázkou kultu a svobodné vcítění bylo méně významné oproti magickým snahám manipulovat realitu. Vznikal tak, když budeme pokračovat ve spekulacích, složitý zápas o rovnováhu mezi formálním předsudkem, který se řídil normou a ne vcítěním, láskou, střízlivým poznáním i zastřešující nadějí, ke které nás dovedlo vcítění. Z hlediska vcítění končí všechno v naprosté absurditě, není-li zde naděje, byť by měla být zcela iluzorní, v jakýsi nad-biologický i v konečném důsledku nad-magický řád světa. V něco, co přesahuje vrženost k manipulaci, odsouzenost k zacházení, k horizontu pouhého přežívání. Naděje pak osciluje mezi předsudkem kultu a novým poznáním, které na jedné straně člověka osvobozuje od předsudků, na druhé straně jej uvrhá do nejistoty ohledně naděje. Naději ovšem nelze magicky ani jinak manipulovat.

Vraťme se ale nyní zpět. Z mé koncepce umění vyplývá, že všechny jeho druhy i jednotlivé estetické zkušenosti jsou jen vnější rozrůzněností vnitřní jednoty, spočívající právě ve vcítění. Stejně jako světlo i umění vypadá jako to, co osvětluje. Vyjádření je věcí talentu a individuální zkušenosti mnohem širší, než jen estetické, a působení je pak stejně individuální (je-li autentické) oslovený od osloveného. Tu je namístě zeptat se, jaká byla první estetická zkušenost prvního lidstva, první umělecké dílo a první jeho působení. Když pominu, že nelze na tyto otázky odpovědět jinak než čirou spekulací, zdá se, že první estetická zkušenost byla ta, kterou má člověk v kořenu společnou se zvířaty, tedy pocit bolesti. Proč ne pocit slasti? Ve slasti se totiž nevciťujeme ani do sebe, ani do nikoho jiného, nýbrž vcítění, poznání a snad i existenci samu popíráme (mám na mysli zejména animální slast na přechodu mezi člověkem a zvířetem). Radost ovšem není totéž, co je slast, srovnejme pro osvětlení psa, který kopuluje, a psa, který vrtí ohonem při návratu svého pána domů. Bolest se ukazuje jako samý předpoklad radosti, neboť radost není slast z pominutí utrpení, trýzně apod., ale je splněním naděje, té naděje, která vyrostal z bolesti, nikoli z lačnosti, chtíče atd. Tak v pláči a výskotu se ukazuje první umění jako arci subjektivní, avšak úleva z pláče i výskotu už částečně mohla spočívat ve sdělení třeba i obráceném do svého nitra či do antropomorfní přírody. Působení takové ho díla pak spočívalo (a spočívá dodnes u dětí) v tom, že si uvědomuji, že i jiní trpí a radují se, což zřejmě postupně přivedlo umění k objektivitě a všeobecné angažovanosti v osudu člověka vůbec.