Sancho a jeho pán se ukryjí do hor Sierry Moreny. Zde najdou pohozený tlumok se vzácnými košilemi, zlaťáky a se zápisníkem. To zbrojnoše nadchne. Konečně má pocit, že na výpravě vydělal. Jeho radost poněkud zkalí pouze fakt, že don Quijote si usmyslil najít toho, komu tlumok patřil, neboť z deníku poznal, že to byl patrně ušlechtilý, nešťastně zamilovaný muž. A vskutku jej brzy potkají. Žije jako šílenec, soužený svým neštěstím, uprostřed lesů. Setkání skončí nešťastně, protože šílenec nakonec napadne blázna a odejde do lesa. Spor mezi nimi vznikl šílencovou zmínkou o jedné postavě z rytířských příběhů, jejíž čest Quijote musel v logice svého světa hájit, a tak způsobit rozmíšku. Toto setkání na něj však zapůsobilo dosti silně, i usmyslel si, že napodobí smutek šílencův: „…hodlám vykonat čin, který mě učiní navždy známým a proslaví mě navždycky po celém světě“. Don Quijote se rozhodl „počínat si tu jako zoufalec, a bláznit a zběsile třeštit, abych zároveň napodobil chrabrého Rolanda…“ Na Sanchovu chytrou otázku, proč tak chce činit, či zda se snad dozvěděl, že je mu Dulcinea nevěrná, odpovídá blázen vlastním způsobem: „Vtip je v tom, že budu třeštit bez důvodu a dám paní svého srdce na srozuměnou, co bych asi dělal, jestliže by šlo do tuhého, když už si pro nic za nic počínám takto.“ Dulcinea se má o rytířově vyvádění dozvědět po Sanchovi, jenž ji má doručit jeho dopis. Už jenom představa, jak Sancho jede za prostou selkou s takovým poselstvím, je vskutku burleskní, Cervantes ovšem neváhá situaci rozvinout. Předně zbrojnoši dochází trpělivost, když Quijote znovu mluví o misce jako o přilbě, ba vyslovuje velmi jasně a nahlas bláznovo bláznovství a lživost jeho slibů. V odpověď se mu dostane argumentace, již už dobře známe, totiž že věci nejsou ve skutečnosti takové, jaké se jeví. Z Quijotovy strany je to ale nyní spíše jen obrana, už nemá převahu, všechno bylo Sanchem jasně řečeno. Navíc se rytíř uchyluje k tirádám o tom, jak se bude týrat, na což mu zbrojnoš odpovídá opět s toutéž přirozenou převahou: „…dejte si dobrý pozor, až budete, Milosti, vrážet hlavou do skal, neboť byste třeba mohl padnout už napoprvé na takový balvan a tak zostra, že by bylo rázem po tom vašem převelikém pokání“.

Sancho myslí na to, že mu pán slíbil své osly, až se zbrojnoš vrátí domů, chce tedy úpis – a Quijote zase myslí na psaní dopisu své paní. Scéna dosahuje burleskního vrcholu, ale také tragického tremola, když Sancho zjistí, kdo je vlastně Dulcinea z Tobosa. Tu vmete do tváře pánovi tato slova: „A tu já dobře znám, to je ta, co dovede všechno roztočit jako nejsilnější chasník z jejich vsi… Ale když si to teď dobře rozvážím, co má paní Aldonza Lorenzová, chci říci paní Dulcinea z Tobosa, vlastně z toho, když před ní předstoupí a na kolena padnou ti vámi na hlavu poražení, které jí, Milosti, do Tobosa stále posíláte a ještě pošlete? Vždyť se může stát, když k ní tak znenadání přijdou, že bude třeba právě česat len nebo se ohánět cepem někde na mlatě…“ Je Sancho schválně kousavý? Spíše se zdá, že mu jde o pochopení Quijotovy logiky, jestli tedy vůbec nějakou má. Rytíř by se měl cítit hluboce ponížen, protože jeho bláznovství je odhaleno na možná nejcitlivějším místě a dobře míněnou otázkou, která má zároveň ostří výsměchu. Opět prohrál na hlavu a opět jej právě tato drtivá prohra činí vznešeným oproti šklebu sedláka s úpisem na osly v ruce. A Quijote navíc reaguje na Sanchova slova duchapřítomně, ba poodkrývá druhou stranu mince, o jejíž platnosti, a to konečně i bez nějakých úhybných manévrů, přesvědčí Sancha i čtenáře. Nejprve vysvětluje, že zamilovaný hledá v milujícím jiné věci, než duchaplnost, majetek, vzdělání atd. (člověk by z příkladu, který uvádí, téměř soudil, že jde jen o sex), ale také dává důraz na moc fantazie a výborně ji spojuje s velkou krásou milovaného a s jeho dobrou pověstí. Rytíř uzavírá těmito slovy: „Zkrátka a dobře, představuji si, že je všechno, co o ní říkám, do posledního písmene svatá pravda, a maluji si ji zcela podle srdce svého, které chce, aby krásou a vznešeností zářila nad všechny ostatní.“ Nemiluje tedy Aldonzu, chtělo by se říci. Nemiluje ji stejně jako nežije v našem světě, ale ve svých bláznovských představách. Jenže není právě láska bláznovstvím? O víře se to dokonce říká v Písmu. Může někdo milovat milenku, ale i bližního svého nebo Boha, a být přitom zcela střízlivý, zcela upnutý k jasným faktům?

Dopis, který Quijote napsal své Dulcinei, není ovšem jen jako, bláznovství v něm (zatím jen implicite) vstupuje do přímého kontaktu s reálnou osobou, a tak i láska není jenom jako. Láska má vždy určitý rys invaze, která může být vnímána tím druhým – v případě lásky šťastné – jako opravdová vazba k reálné osobnosti, starost o ni, zájem o ni nad zájem o sebe sama. Cervantes jako obvykle nastavuje bizarní zrcadlo a dostává bizarní obraz, v jádru je ale pravdivý. Člověk, čili i Aldonza, je tak proměnlivou realitou (téměř bez reality ve smyslu tak či onak faktickém), že může svůj obraz v očích druhého přijmout za sebe sama, může jím být rozvíjen a doveden dokonce k vlastní autentické identitě (stejně jako ztracen v neosobním a neautentickém obrazu, jaký mu nastavuje dav, sekta, normalita…). A co když má absurdní dopis bláznův nakonec pravdu, co když člověk není nikdy úplně dotvořen a milující ho může změnit k obrazu svému – anebo naopak co když je láska na povážlivé hranici holé smyšlenky s předstíráním, čemuž by nasvědčoval její téměř vždy nevyhnutelný konec v deziluzi?

Kromě dopisu napíše Quijote ještě Sanchovi úpis na osly a pak ukáže pár kousků šílenství, o nichž má Sancho referovat před Dulcineou, jak říká dopis: „Můj věrný zbrojnoš Sancho Panza Ti podá podrobnou zprávu, ó krásná nevděčnice, milovaná nepřítelkyně má, co všechno kvůli Tobě zakouším. Uráčí-li se Ti snad přispět mi ku pomoci, jsem navždy Tvůj. Ne-li, učiň, co Ti libo, a až skoncuji se životem, ukojím nejen Tvoji krutost, ale i svou touhu.“ Zbrojnoš se nevydržel na svého pána příliš dlouho dívat, a ten záhy osaměl, i jal se přemýšlet nad tím, koho má ve svém počínání spíše napodobit: zda snad zuřivost Rolandovu, či spíše zádumčivost Amadisovu. Rozhodl se nakonec pro druhou možnost, protože první je založena na předpokladu Rolandovy zhrzené lásky (a jak si Quijote byl vědom, Dulcinea ho neodmítla a ani nezradila). Rytíř se potom modlí růženec, vzdychá, píše básně, je to ale zamilovanost, když je tak aranžovaná? Aranžovanost plyne z napodobování, z toho, že se rytíř rozmýšlí o tom, jakým způsobem bude smutný, což by měl být nepodmíněný diktát jeho srdce, pokud by vůbec něco cítil opravdově. Cervantes tak Quijotovu lásku obrací vniveč, dělá z něj znovu jen blázna, podobného grafomanům, kteří píší jen z toho důvodu, aby se někým cítili být, kým ale bytostně nejsou.

Je to výborná příprava na návrat do „reality“, který podnikneme se Sanchem. Je-li bláznivý rytíř směšný, naskytne se zbrojnošovi v Tobosu nějaká autenticita? Nejprve potkává faráře a lazebníka, Quijotovy přátele, a před nimi nejprve zapírá, kde jeho pán vskutku je, ale pak po výhrůžce, že bude obviněn z jeho vraždy, Sancho povolí. Směšnost Quijotova světa, ve který Sancho věřil, se odráží na blahovůli obou venkovských vzdělanců, kteří se nakonec mazaně domluví, jak rytíře dostat zpátky domů. Jeden z nich se převleče za potulnou pannu a druhý za zbrojnoše. Panna poprosí Quijota o pomoc a zavede ho, kam bude jen chtít. Je ale na to něco lepšího než na Quijotově aranžovaném smutku? Sancho přistupuje na tuto hru a svého pána zradí, neřekne však svým novým společníkům všechno, i on hraje svou vlastní hru (jako je Quijotova hra na smutek a hra faráře a lazebníka na rytířovu záchranu): „Ten jim, jak tak jeli, vypravoval, co zažil v horách Sierry Moreny s oním šílencem, zatajil jim však, že nalezli tlumok, a pomlčel ovšem také o tom, co z něho vylovil, neboť to byl i při své těžkopádnosti chlapík tak trochu hrabivý.“ Zároveň ale Sancho stále žije ve snech o tom, jak Quijote získá císařskou korunu a obdaří svého věrného zbrojnoše, v tom smyslu také pomáhá dostat svého pána z pustých hor, kde jalově blázní, k onačejším skutkům. Zatímco pak věrný Sancho Panza jde vyhledat svého pána vzhůru do hor, farář a lazebník se náhodou setkají s nešťastníkem, o němž už byla zmínka při nálezu tlumoku a jenž jim, maje zrovna světlou chvilku, vylíčí svůj příběh, který je ušit přesně v rámci dobové módy jako milé, z dnešního pohledu však poněkud nudné, intermezzo.

Zbrojnoš našel rytíře, jak jinak, v bědném stavu. Výhodou pro jeho záchranu bylo nyní to, že v rámci intermezza se na scéně objevila překrásná dívka, která se ani nemusela přestrojovat za potulnou pannu, nýbrž, jak se podařilo Sanchovi snadno nakukat, byla vlastně princeznou z mocného království a přijela požádat chrabrého dona Quijota, aby přemohl obra, který sužuje její vlast. Scéna setkání blázna s nastrčenou princeznou je přes svou komičnost i vznešená, tak ji vnímá samozřejmě pouze Quijote – Sancho naopak myslí na to, že jeho pán bude konečně králem, byť ho mrzí, že tomu tak bude v zemi „mouřenínské“ (přijde ale na nápad své černé poddané prodat do otroctví a vydělat tak peníze), no a bradýř se musel hodně přemáhat, aby nevyprskl smíchy. Blázen chce zas pomoci slabému proti silnému a dopomoci právu k vládě, ukazuje odvahu, dvornost a vznešenou duši. Možná to všechno jen napodobuje, ale zároveň to prožívá. To je zvláštnost dona Quijota, která ho možná nejlépe ze všeho charakterizuje: předstírá to, co miluje a obdivuje, čili jeho předstírání je vlastně autentické, je aranžované, ale je míněno zcela vážně.

V následujícím si ti, co byli při zdravém rozumu, dělali dobrý den z rytíře i z jeho zbrojnoše. Farářovi i lazebníkovi se podařilo vyjít anonymity a nasměrovat, při putování do princezniny země, Quijota směrem do rodné země. Princezna vypráví smyšlený příběh, ale moc jí to nejde, a tak ji před prozrazením zachraňuje duchapřítomně farář. K problému dojde, když blázen odmítne, z důvodu lásky ke své Dulcinei, vzít si princeznu poté, co ji zachrání, za ženu; Sancho to neunese, protože nebude-li jeho pán králem, ani on nebude od něho čerpat moc a bohatství. Dojde k typické roztržce, kde ze Sancha mluví neomaleně přízemní zájem a „zdravý rozum“, zatímco z blázna vznešenost ideálů, jimž věří. Quijote svého zbrojnoše řádně zbil a spílal mu: „Ó mrzký kurví synu, jak jste nevděčný! Sotva jste byl pozdvižen z prachu do stavu panského, již kydáte hanu na hlavu toho, kdo vám prokázal to velké dobrodiní!“ To je opravdu přesvědčivé vzepětí, i když stojí pouze na bláznovství. Hra, kterou Quijote hraje a ve kterou tak mocně věří, je vznešená a mnohem pravdivější než Sanchova ziskuchtivost. A zbrojnoš také ustupuje, i když by vlastně šílence, který ho zbil, mohl poslat k šípku. V té době se rozvíjí dialog mezi „normálními“ o zvláštní povaze Quijotova bludu. Ukazuje se, že on to, co činí, opravdu věří, že on je zajatcem svého světa, nikoli jeho vypravěčem; krom toho, jak poznamenává farář, Quijote je realistický a rozumný člověk uvnitř svého světa, pokud tento už jednou přijmeme a nezpochybníme.

Vynikající je dialog mezi rytířem a jeho zbrojnošem o tom, jak se vede Dulcinei. Je to zpola burleskní, zpola tragický střet banality s vizí, neživých fakt s blouzněním touhy: když Quijote mluví o tom, že jeho milovaná jistě musela dělat něco hodného její vznešenosti (třeba navlékat perly), když ji Sancho spatřil, ten odpovídá: „Přesívala právě dvě mírky obilí doma na dvorku.“ Rytíř se nedá a odpoví: „Pomni však, že se ta zrna obilná měnila ihned v perly, jakmile se jich rukou dotkla.“ Člověk, který jednou miloval, by řekl: ano, přesně tak! Quijote taky nezdolně vykládá každé jednání venkovanky v tomto smyslu, nenechá se ničím odradit a destiluje bláznovství lásky (jež vlastně v jeho případě ani láskou není, nebo je? – ta otázka se vrací stále dokola jako všechny zásadní otázky Cervantesovy knihy) v jeho nejvznešenější a zároveň nejbláhovější formě. Spisovatel se v této rozmluvě náramně vyžívá a čtenář nejspíše toto místo docení jako jedno z nejlepších v celé knize. Rytíř a zbrojnoš najdou společnou řeč, i když každý mluví o něčem zcela jiném, je to jako harmonie dvou protikladů, v níž Quijote nakonec vysvětlí Sanchovi, že ten bude profitovat z výpravy i přes jeho vlastní zdrženlivost, pokud jde o svatbu s princeznou. Blázen si prostě před rozhodným bojem vymíní, že dostane za své vítězství nějaké to bohatství pro ubohého zbrojnoše. Po rozmluvě se setkají ještě s tím mladým čeledínem, jehož se na samém začátku svých dobrodružství domníval blázen spasit před výpraskem. Tento mladík posléze vypráví svůj smutný příběh, příběh Quijotovy osudové kontraproduktivity v řádu reálného světa, a prosí ho, aby se mu už nikdy nesnažil pomoci.