Je málo filmových scén, které se mi tak líbí jako ta, kdy Rimbaud ve filmu Totální zatmění nejprve svede svévolnou, drzou a arogantní bitku s kroužkem básníků kolem Verlaina a nakonec pomočí básně jednoho váženého veršovce. Takhle se bojovalo o kulturu, a nikoli na stránkách hlavních deníků, na katedrách vysokých škol a v salónech nejrůznějších fiflen. Rimbaud byl spratek, ale byl zároveň dítětem z Andersenovy pohádky o císařových nových šatech. Ta scéna vyjadřuje, co překypovalo v srdci mnohým géniům, ať už to byl Berlioz nebo Cézanne, Gogh nebo Bizet, Nietzsche, Baudelaire, Proust a Joyce, a pak i avantgarda, která se ovšem bohužel příliš zapletla s ideologií, místo aby zůstala protestem autentické individuality génia proti invazi měšťáků do vší kultury. Zápas o kulturu se právě neděje na úrovni dotační politiky, i když třeba je hrozné, v jaké bídě žil Gogh, mnohem více je o vnitřní poctivosti a o integritě umělce jako člověka. Vynikající učebnicí jsou v tomto smyslu Berliozovy Paměti, kde život v celé své absurditě a tragice je připuštěn ke slovu, i když umělec dosáhl nesmírné slávy a v naprosté bídě také nežil. Co je podstatné, je právě vzdor pokušení rozplynout se tu či onde mezi těmi, kdo jsou mi rovni, čili rezignovat na osud a výjimečnost. Je to samozřejmě elitářské, aristokratické pojetí kultury, ale je tomu přesně tak, jak uhodla beat generation: tak se jde k tajemství, k právě podstatě každého jednotlivce vůbec. Bez osudu, bez unikátnosti je člověk pouze součástí společnosti, je normální a normalita je na něm vyžadována, stává se na věky služebníkem celku. V tomto smyslu je reglementace kultury zcela oprávněná, a pokud se jí nakonec podařilo potlačit, tak nikoli proto, aby po ní zůstalo vakuum libovolnosti. Ostatně je málo tak vnitřně koncentrovaných, etických a ukázněných uměleckých hnutí jako právě ten nejostřeji odporující státní reglementaci: beat generation. Byl to střet síly se silou, nikoli přece poražení síly skrze slabost a pro vládu slabosti. A totéž platí o Camusově existencialismu.

Kultura není důležitá proto, aby se nějaké společenské zřízení konzervovalo, aby se dalo definovat pro příští historiky či archeology takovými a takovými znaky. Člověk je více než kultura, a jeho existence zůstává otevřená, čelí změně a smrti, nedá se opakovat ani nějak zobecnit. Proto zároveň ale i kultura neslouží člověku, nýbrž je výrazem jeho integrity. A to je velkou lekcí dvacátého století, jak chápat tuto integritu, jak ji neztratit v konvencích a v tom, co se sluší a patří, jak putovat za člověkem Goethovým, Shakespearovým, Dantovým nebo za člověkem attické tragédie a Homérových eposů. Nic nebylo ukončeno, právě naopak: dnes je třeba čelit rozkladu, který se tak snadno a bez úsilí rozmáhá a převaluje na nedávném bojišti.

Musíme se znovu ptát na to, co bylo do budoucna hodnotné a definující v boji, který svedla avantgarda, beat generation, existencialisté, ale třeba i hippie, otcové Druhého koncilu ve Vatikánu, bojovníci za lidská práva, bojovníci za záchranu přírodního bohatství atd. Je tu fenomén filmu, popmusic, masový konzum a je tu klasická kultura, která bude žít pouze a jen tehdy, pokud pro někoho bude opravdu důležitá a životná (nesmí se z ní stát sentimentální vzpomínka na „lepší“ časy a důvod pohrdat časy dnešními i budoucími). Je tu spousta otázek kolem etiky, přírodních věd a jejich pohledu na člověka i na přírodu vůbec. Samozřejmě, když svou situaci pochopíme pouze v omezení na dnešek, bude se zdát, že nic jiného než status quo nemůže platit a že není žádné hloubky v našem životě. Zápas o kulturu se tak může zdát jen sentimentem z dob minulých. Vzniká otázka, oč bojovat a zda vůbec bojovat, zda lidské úsilí o něco nadčasového a autentického není klamem, rozpuštěným dávno v relativitě a nad vším trůnící pochybě doby postmoderní. Postmoderna je ovšem produktem zmatku a nepochopení, je definicí mělčiny, na které uvázl dávno neživotný směr. A životnost nelze vykřesat jen tak, protože chceme žít a rozvíjet něco zajímavého, protože závidíme našim předkům jejich námi tak idealizovaný boj. Životnost také není v nádorovém bujení básníků, knih, obrazů, v tom, že každý, doslova každý, kdo cítí tu zrůdnou potřebu, je (a ne jen může být) dneska umělcem.

Myslím, že jsem řekl již dost pro každého, kdo si troufá dnes trochu opravdově věřit v kulturu a hledá ji. Musí ji především hledat ve svém nitru, neboť jedině tam může být její život (časopisy, kroužky apod. jsou obílené hroby takového života). A takový život může být v nitru člověka pouze tehdy, pokud se zapálil z podobného ohně staletí starých géniů, z jakého hořel oheň Rimbaudův.