Ve slavném politicky-satirickém seriálu Jistě, pane ministře a v jeho pokračování Jistě, pane premiére se před námi otvírá prostředí téměř bezmocných politiků, volených ještě bezmocnějším lidem, a na druhé straně svět mocných úředníků, kteří žijí odtrženě od reality už jen v tom, že mají elitní vzdělání, milují klasickou operu a je jim odporný davový svět, jak jej představuje sport či popmusic. Ač je mi tento pozůstatek britského aristokratismu (seriál je britské produkce a sotva by v jiné zemi na světě mohl mít onen důraz na rozpor mezi šlechtou úředníků a plebsem politiků) spíše blízký, těžko jsem mohl necítit jeho úpadek do role jakési parazitické struktury, jejíž existence je dána pouze setrvačnými silami a státními dotacemi, jež se stávají stále méně pochopitelné. V tom je mi mnohem milejší Pavarotti, který šířil krásu opery, byť tu líbivou, mezi davy. Nemyslím přitom, že by umění mělo vycházet z davů a že by se mělo rovnat pouhé zábavě, mělo by však být přítomno v životě společnosti nikoli pouze v roli něčeho, co se podporuje státem ze setrvačnosti a co vlastně nikoho nezajímá kromě pár snobů, kteří si tak definují „lepší“ společnost. Ještě horší se mi zdají ovšem tzv. „alternativy“ a „nové trendy“, za nimiž se skrývá pouhé donekonečna pokračující rozmělňování schopnosti a vůle staré elitářské kultury, která ještě věřila v génia (stejně jako věřím i já). Povrchnost a snadnost „nového“, vzato ad absurdum, vede k pozitivní diskriminaci největších blbců, neboť je to nespravedlivé blbem býti. Zatímco davová kultura, ať už jde o film nebo popmusic nebo jiné formy, je stále ještě založena na soutěži, úsilí, schopnosti a profesionalitě (což platí stále třeba stále i pro symfonické orchestry, operní zpěváky atd.), noví spisovatelé, malíři, sochaři a skladatelé hudebních děl čelí pojmu spravedlnosti dotační politiky státu. Jde o živobytí a o to, jak se protlouci v tomto lhostejném světě k cecku s kapkou státního mlíka. Ale potřebuje snad společnost takovou kulturu a takové elity?

 

                Zůstáváme stále jaksi v zajetí představy, že kultura potřebuje od státu svobodu a že ten musí umožnit její rozmanitost, a nejen to, musí podpořit její kritickou funkci, zaměřenou proti všemu samozřejmému, čili i proti státu samotnému. Jenže tato bitva už byla svedena a její sláva spočívá v tom, že od prokletých básníků po Burroughse to byl opravdový boj, nikoli státní opatrovnictví. Duch ukazuje a uplatňuje svou moc, a může to trvat desítky let, než se to podaří, může procházet nejtvrdšími zkouškami zoufalství (a zřejmě i musí, aby byl silný), ale nakonec zvítězí. Naopak bezduchost je vnitřně slabá, nemůže nabídnout nic výjimečného, nic umanutého, aby to vydrželo překonávat pády a úskalí, proto potřebuje skleníkovou péči, aby se vyhnula nepřízni počasí a skutečnému úsilí. Tím v žádném případě nemíním, že by se mělo začít s ukončením dotování kultury, mnohem více mi jde o to, že dotace mohou být otázkou politické odpovědnosti a intervence do společnosti, jak by měla vypadat, to podstatné se ale na této úrovni neděje. Na opravdu tvůrčí úrovni, která ovlivní svět na stovky let, jde o kvalitu osobností a jejich tvůrčí poslání, i kdyby žili na úplné periferii veřejného a kulturního zájmu, ba i kdyby jejich osobní život musel nutně skončit smrtí hlady a šílenstvím.

 

                Od druhé polovina devatenáctého století tu bylo mnoho a mnoho případů geniálních umělců podobného osudu, ale i těch, kterým se ještě za jejich života podařilo dostat z periferie do středu zájmu. Za jednu z nejzajímavějších otázek nadcházejícího století považuji otázku, zda tento stav bude pokračovat, nebo zda se společnost vrátí od šíleného hédonismu, který se topí v konzumování života, k prožívání životní hloubky a jejích mystérií, kam např. patří také smrt nebo vášnivá, osudová láska, dnes téměř vyobcované z naší společnosti. Bude více než jen zajímavé, ale možná i klíčové pro pojetí člověka jako člověka v budoucích desítkách let, jak se dnešní mladá generace začne stavět k vyprázdněné existenci, která kdysi znamenala tak vznešený boj proti nesvobodě a pokrytectví minulosti, ale jež dnes leží v blátě požírání jenom jako nějaký starý, plesnivý kondom ve strouze industriálního velkoměsta. Zanikne popmusic a film minulého století jako zanikly jarmareční písně století předminulého? K čemu se budeme vracet s tím, jak se období od roku 1900 do roku 2000 bude stále více vzdalovat?

 

                Základní předpoklad slabosti je instinktivní víra v to, že nic se zásadně nemění, že život v zásadě zůstává takový, jak jsme se v něm zabydlili. To je ulita, kam se utíká před smrtí a zodpovědností, ba i před nadějí (neboť i doufat vyžaduje odvahu), v konečném důsledku tak i před sebou samotným, před autenticitou svého života. Autenticita je totiž možná pouze jako abrahámovská pouť od ploché samozřejmosti k unikátnímu tajemství vlastní existence.

 

                Možná je dnes opravdu nepředstavitelné, že by se společnost znovu začala zajímat více tím, co přesahuje horizont konzumu, že by se zase více myslelo na smrt, na kvalitu života místo spotřebované kvantity požitků, na umění a na výjimečnost všeho hodnotného, která se pouze na chvílí ztratila ve volné dostupnosti vnějšího blahobytu, ale je-li to obtížné a možná i hodné výsměchu pokusit se o takový zrozující „návrat“, tím spíše o to má smysl bojovat a tím spíše se to stane. Budoucnost v tom podstatném vždy roste ze skrytých proudů, které v určité dějinné perspektivě nakonec tvoří kontinuitu. Prosadí se outsideři, na moci státu a předsudků je vyvzdorován, a nikoli dotacemi, nový život, který se prosadí právě proto, že je životný, a nikoli umělý a slabý. Burroughs a Ginsberg např. nemohli zlomit nad dějinami hůl a přestat se o cokoli snažit, protože v nich právě ten život, dožadující se velkého údělu v budoucnosti, byl a prosadil se. Návratem k nim a návratem k spodním proudům vůbec bude každý život, který přenáší životnost kultury i do budoucnosti. My nežijeme v bezčasí posledních deseti, dvaceti let, kdy se vytratila tak nějak i víra v poslední stádium destrukce, totiž v „postmodernu“. Ona zničila sebe samu a nyní se zdá, že už není nic. Jenže stále ještě není možné porozumět naší společnosti i státu bez kontextu posledních sta či více let, bez historických událostí, jako byly obě světové války, bez připomínání nacismu a komunismu, bez uvažování o demokracii, jež se vyvinula na Západě v posledních staletích z celého podhoubí nejrůznějších hodnot. Jsme vždy vrženi odněkud někam a záleží jen na nás, na naši životnosti, jestli na takové cestě spíše rezignujeme, či vezmeme štafetu dále rozvíjejíce smysluplný svět, v němž se dá žít a tvořit.

 

                Žijeme v závětří mohutného pohoří, jaké navýšila hnutí jako avantgarda nebo beat generation. Tolik se toho změnilo! K porozumění tomu, kde vlastně stojíme, nestačí mapa, jež nesahá dál než k druhé světové válce. I pro vztah státu, společnosti a kultury je nutné uchopit a v širší perspektivě reinterpretovat ten obrovský pohyb poslední dvou století.