Obecně financování kultury je velmi složité téma, kterému nemohu dostát ani po stránce prostoru, jaký mám tady k dispozici, ale ani po stránce mých vlastních vědomostí, mé kompetence. Jsem navíc dlouhodobě zaujatý proti státním dotacím do umění, zejména tedy do literatury, neboť stát takto – podle mého názoru – za peníze daňových poplatníků podporuje odpad, který by měl zaniknout. Nejsem na druhé straně přítelem případného zániku divadel a filharmonií, pokud by k němu odmítnutí státních dotací mělo vést. Řekněme, že si lidé zvykli, že kultura je relativně levná a dostupná všem, že náklady na divadlo a filharmonii nemusejí hradit plně ze své kapsy, neboť je zaplatí stát z jejich daní. V tomto pohledu je stát jakýmsi distributorem peněz, který umožní, že za peníze bohatších se mohou kochat kulturou také lidé chudší. Zdá se, že v našich poměrech je opravdu těžko představitelné, že nějaký boháč by se rozhodl platit provoz nějaké kultury ze svého, aby tak přímo dal najevo, jak si jí cení, a aby tak mohl vyjmout kulturu z mašinérie úředníků a motivovat ostatní boháče k takovým činům. Tak třeba subskripce pomohli finančně na svět Beethovenovým dílům nebo šlechticové platili zámecké kapely. Ano, možná se to zdá šílené, možná už dnes lidé tak bohatí nejsou a třeba by i takový vstup investorů do kultury (zde se peníze zhodnocují tím, že se produkuje kultura, což je z hlediska dlouhodobého to nejúžasnější zhodnocení peněz – opravdu zhodnocení, ne že bych myslel na ceny obrazů van Gogha, myslím na to, že velké umění má vždycky zcela nevyčíslitelnou cenu, jeho existence je nesouměřitelná s naším majetkem, ať ten je sebevětší, ale roste z naší identity a dává růst jí) představoval riziko pro její nezávislost.

Je ale kultura dotovaná státem opravdu nezávislá, veřejná? Navenek rozhodně ano. Lidé se mohou bez obav kupit kolem slavných obrazů v galeriích, mohou navštěvovat zámky, ve kterých jim průvodci vysvětlí, jak si zámečtí pánové kdysi žili a co je hodnotné na jejich stavbách, interiérech a zahradách dodnes. Osobně takové prohlídky téměř nesnáším, a to už od samotného mládí, kdy jsem jich zažil nejvíce. Ne že by mne nudily jako spoustu spolužáků nucených absolvovat je se mnou! Mně naopak jaksi překážela ta veřejnost, ta sterilita, kdy do zámeckých pokojů vpadne dav, aby byl poučen… kdy se o tom či onom obraze řekne, že je cenný proto a proto, aby se mohlo jít dále. Copak ty věci nebyly intimní součástí života, což je možné pochopit krásu obrazu nebo stavby nebo zahrady tak vytrženě z lidského života? Je to přece velký rozdíl, když přijdete k někomu na návštěvu a když se s ním v přátelství můžete kochat jeho obrazy a když tak němu můžete přicházet často a zapojovat ono umění do svého života (jak třeba vnímá krásu Proust), nebo když naopak stojíte někde v davu turistů a obraz je kdesi za vitrínou. V tom ohledu do mého života mnohem více výtvarného umění vnesl prostý venkovský obraz na stěně mých prarodičů (nad divanem), než Dáma s hranostajem, kterou jsem měl tu čest spatřit asi na patnáct minut před rokem v Krakově. Podle mého názoru nemá a ani nemůže být kultura uctívána jako něco, co je sice vzácné, hodnotné, co dává společnosti smysl a identitu, co je ale zároveň jenom navenek, pro veřejnost, nikoli pro každého člověka jako unikátní bytost. Netvrdím, že je třeba zrušit státní galerie a zámky, tvrdím jen, že raději si odřeknu „požitek“ z originálu a spokojím se s reprodukcí, než abych tam šel. A ještě více se kloním k tomu navštívit znalce umění (byť už by to měl být snob Swann) a přímo s ním si za přísného soukromí vychutnat požitek z krásného obrazu, byť by jeho umělecká cena zdaleka nesahala po paty dílům, vystavovaným např. v Louvru.

Možná řeknete, že byť by soukromí ke kultuře přece jen patřilo, není to spravedlivé, aby se k ní dostávali pouze lidé, kteří jsou nějak známí s bohatými majiteli vzácných obrazů, či lidé, kteří mají dost peněz kupovat si drahé knihy či navštěvovat milánskou La Scalu. To je vlastně i ta otázka nezávislosti. Moderní stát může chápat kulturu jako něco, co má být mimo peněžní vliv bohatých, protože ti by si ji mohli přivlastnit, mohli by ji ovlivňovat a nakonec i zcela vynést mimo okruh chudých. Je ale kultura něco jako chleba? Něco jako matérie, již si lze koupit? Není naopak dílo Shakespearů, Beethovenů, Michelangelů a mnohých a mnohých dalších něčím, co bylo sice zaplaceno, ale co dalece ovlivňuje i samotné ty, kdo platili, co do jejich života vnáší dobrodružství identity? Copak nelze věřit tomu, že mnozí lidé, pokud se jim dostalo majetku (ať už ho zdědili nebo vydělali), prožívali kulturu natolik silně, že cítili tu potřebu jí financovat ze svého, třeba i na úkor mnoha radovánek, jež mohly být za vynaložené peníze zakoupeny? I pro umělce je přece důležité, aby jeho poctivé úsilí neupadlo do osidel té inflace, která vládne dnešku, kdy cokoli může být zváno kulturou a kdy není zřejmé, proč by někdo měl dělat jakékoli velké oběti (včetně těch finančních) právě pro ni.

Role investora do kultury i konzumenta kultury ve zdravém systému je nadšení, ti dva jsou na jedné lodi, mají hlubokou, intimní potřebu (nikoli žádné prvoplánové vnější „bytí kulturním člověkem“) ne využívat kulturu, ale podporovat ji, dát jasně najevo, jak si ji cení, ať už jde o to, že za ni nelitují platit hodně peněz, nebo že nelitují podpořit jiné podobné lidi, již mají podobnou vnitřní posedlost, ale málo prostředků kupovat si knihy, chodit do divadla, studovat atd. Kultura není přece to, co se automaticky dává a vnucuje, co leží kdesi před nosem pro všechny za levný peníz. Ne tím, že někoho poučím o ceně kultury, ale tím, že mu sám ukáži to, že mi o ní jde, že mám autentický zájem, je možné kulturu držet při životě. Je proto, zdá se mi, zřejmé, že v kultuře nemůže existovat abstraktní spravedlnost zákonná, ale že zde musí být spravedlnost vycházející z jejího sdílení jako dobrodružství identity. Taková kultura se tu vyskytuje po stovky let, a to v té největší rozmanitosti, v níž se i pacholek, pokud k tomu nesmírně tíhl, mohl stát malířem a svého umění si cenit jako něčeho výsostného. Lidé měli, byť chudí, své vlastní vazby na kulturu, přiměřené jejich zájmům a povolání, vždy ale se kultura žila, vždy hudba, oblečení, písně, poezie, obrazy patřili k životu. Ačkoli nechci nijak „starou“ (kam kladu i beat generation či avantgardu) kulturu idealizovat, myslím, že právě to, že mnoho jednotlivců ji hluboce prožívalo a zosobňovalo, že do ní investovali spoustu peněz a času, že ji opravdu brali vážně jako poklad a možná to nejcennější v životě, co žili, umožnilo kultuře tak bohatý život. To ale stát nemůže zajistit, i kdyby se sebevíce snažil. Může mi dát právo vidět Monu Lisu ve vitríně, ale nikdy mi nedá schopnost ji docenit v intimitě, ve které ji Leonardo maloval.

Jestliže všichni vědí, že to a to je cenné, jestliže všichni žasnou nad cenou, kterou to stojí, jestliže davy putují, aby to mohli spatřit, stala se z kultury atrakce. Možná se Leonardo při malování svého obrazu mohl dopustit malé hříčky a pro neznámého přítele namalovat na stejný motiv podobně skvostné dílo. Možná ten přítel za takový obraz zaplatil všechno to, co měl, a zemřel jako chudák. Jeho rodina pak dodnes někde v intimitě svého obydlí třeba obraz ukrývá. Získejte si jejich důvěru, a oni vám ho ukážou… a právě ne jako atrakci, ale jako to nejhlubší svědectví o kultuře. Budete mu moci ovšem rozumět jenom tehdy, když po něm – a to ne jen tak egoisticky všeobecně jako Ivan z Mrazíka po dobrém skutku – budete opravdu toužit, tak jako lze zažít spoustu fascinujících zážitků, když se člověk opravdu dokáže postavit hvězdné obloze a ptát se po tajemství vlastní identity.