K čemu kultura? – Tak položenou otázkou se mám zabývat v tomto a následujících článcích aktuálního tematického celku. A budu, přirozeně, muset začít u samotného slova, tak často různě chápaného, kultura. Na českém venkově můžeme najít kulturní domy, v nichž se konají různé slavnosti, koncerty, herecká vystoupení. Máme také ministerstvo kultury a tak nějak se shodneme na tom, že je třeba starat se o kulturní dědictví, jakým je nad vší pochybu třeba Národní divadlo, Karlštejn nebo Slovanská epopej od Alfonse Muchy. Učíme se o české kultuře na základních a středních školách, máme televizní programy a rozhlasové stanice, jež jsou zaměřené na kulturu, ale nic nebrání, aby se v takové televizi objevoval často i sport. A co by také jasně nepatřilo do kultury? Kultura má kladné hodnotové znaménko, čili každý by se asi bránil spojit ji s něčím, co se mu hnusí, třeba s brutálním zabíjením. Ale copak taková korida není součástí španělské kultury? Ke kultuře mohlo patřit i mučení a znásilňování, a to zvláště ve starých, „primitivních“ dobách. Taková byla třeba kultura nájezdníků nebo kultura válek. Dobře, řekne se, že tady už slovo „kultura“ znamená spíše něco jako způsob fungování společnosti, její zvyky a hodnoty, než něco ryze ušlechtilého, co ta společnost vytvořila. Jenže jak chápat ušlechtilost, když kulturní relativismus je nasnadě? Neexistuje lidské vystoupení nad kultury jednotlivých národů, dob a regionů, aby mohlo být řečeno, co je ta kultura pravá a dobrá, a co nikoli. Určitý fundamentální rozdíl mezi dvěma základními typy kultury můžeme ovšem najít. V kultuře, pod povrchem všech galerií, partitur, knih, staveb atd., jde vždycky o identitu, o identitu osobní a skupinovou.

Ve slavné písni ze Šumaře na střeše se zpívá, že díky tradici každý ví, kdo je, jaké je jeho místo na světě. Odkud je tradice, to však nikdo pořádně neví. Vyvíjí se věky, reaguje na silné vnější vlivy, formuje fungování skupiny, ve které se lidé rodí do rolí, které jsou dány předem. Člověk se dozví, kým je, díky tomu, že ví – jako šachová figurka – že mu přísluší to či ono živobytí, ta či ona moc, povinnost, svoboda. Rád souhlasím s myšlenkou, že jedině tak se můžeme dozvědět, že existujeme jako jedinečné bytosti s odpovědností a tvůrčí schopností. Ani génius se nerodí jako génius, nýbrž géniem se stává. Jak? Tradice, role, samozřejmosti jsou tím více zpochybněny, čím zřejmější je jejich široký kontext. Dnes a tady může být vše jasné, člověk obstarává na rozvržené kultuře-šachovnici, která tvoří základ fungování, čili též identity, skupiny, společnosti, státu. Ale co když se svět začne ukazovat jako zcela nezávislý na tom, co si myslíme my a naše společenství? Nejde o to, že přestaneme věřit v Boha nebo že se začneme chovat „moderně“, i to je šachovnice-kultura, i to je stádo, často mnohem více primitivní, protože starou složitou kulturu opustilo (či bylo nuceno opustit) a zůstala mu jen rovnostářská a mělká kaše konzumu. A proto také nejde o individualismus – ten se totiž může velmi snadno stát kolektivním tikem, v němž nekonečné, šedivé moře sobeckých blbečků dělá stále dokola totéž. Dnešní individualismus představuje často spíše zánik individua.

Osobní identita začne vyvstávat ze skupinové, když samozřejmé odpovědi začne ve širším kontextu chápat jako falešné (může je vnímat jako nahodilosti historického vývoje, a přec ne jako falešnost, i s omylem, lží, náhodou popírající vší smysl lze být konformní), a tak se vydává na tvůrčí pouť hledání identity, a to nejen v tom vlastním smyslu, jak identitu může uchopit jen umění, ale i ve smyslu vědecké teorie, náboženského obrácení atd. Kultura, jak ji zná Západ od Gilgameše, je kultura založená na neustálém vystupování geniálních jednotlivců chápajících svou identitu – a odtud i identitu společnosti – konfliktně se samozřejmostmi, ale tvůrčím způsobem, nikoli že oni sami by si řekli, že takto chtějí dosíci slávy (sláva sama totiž velmi konformní). Ve velkém důrazu, který dala antika i křesťanství na osobní identitu, na to, co opravdově jsme, je onen věčný spor Západu mezi starým a novým, mezi tradicemi na jedné straně a tím, co se zdá tak nové, neslučitelné s nimi, na straně druhé. Tento spor se vlastně stal tradicí Západu, jeho motorem, umožňujícím vývoj, ale brzdícím rozvrat. Od antických dob se tak můžeme dívat na západní dějiny jako na kontinuitu.

To je to, co pomíjí kulturní relativismus, totiž možnost vývoje a proměny kultury na základě nonkonformního hledání vlastní identity, která se vztahuje nikoli k té či oné tradici či k té či oné samozřejmosti, nýbrž k tajemství člověka jako unikátní osoby. Relativizace totiž, jak se zdá dneska, může vést k pouhému popření platnosti, může ale také – jsou-li všechny alternativy brány nikoli pouze jako mrtvé vylučující se systémy, ale jako inspirace, která ve své vzájemné rozpornosti dává svobodu prožít sebe sama, jak já jsem – vést ku inspirujícím otázkám, k otevření horizontu identity mnohem hlubší, než je identita figurky na šachovnici. Na rozdíl od kusu dřeva, jímž je figurka, člověk z evidentního rozporu mezi tradicí, která ho nutí táhnout do diagonály, a tradicí, která ho nutí skákat do L jako kůň, může najít vlastní svobodu, mystérium osobní identity, které dává životu kosmický smysl. Tím směrem jsou též upřena abrahámovská náboženství, vycházející z „absolutní nad-šachovnice“, totiž z Boha, ale i antické pojetí člověka jako svobodné, autentické („poznej sám sebe“) bytosti.

Kultura jako dobrodružství identity je tedy na Západě sice jako všude jinde v rámci tradic a společenských institucí, ale zároveň je vždy něčím novým, co můžeme prožívat jako náš vlastní, nejosobnější tvůrčí vývoj k vlastní identitě. Taková kultura vyžaduje, aby nebyla jen ironickou duchaplností, ve vyjetých kolejích stále jedoucí tradicí, úřednickou mašinérií či něčím podobným, nesouvisí ani se zapáleností pro nějaký směr, tezi, nauku, naopak naprosto nutně přepokládá vstoupení na cestu osobní proměny, niterné angažovanosti, ba můžeme říci přímo konverzi k vlastní identitě. To je to nové. Proto Goethův Shakespeare je nový, proto je nový Patočkův Platón, protože Goethovi a Patočkovi na tom dědictví opravdu záleží, protože v něm nacházejí své sebepojetí a sázejí na něj sebe sama, což nejde bez hlubokého prožitku, jak to staré oživlo, jak tepe v člověku, jak se člověk a kultura vzájemně dotvářejí. V kultuře je tedy něco posvátného, bez čeho by nebyly živá, totiž to, že se sama oživuje tam, kde je žita na samém dně duše, v dokonalé intimitě. Z takových kořenů roste květ. Může to být život, který je roztřesený, skrývající svou lampu, slabý, přecitlivělý, bezzásadový, ano, kultura nespočívá v tom, že se něco dodržuje, že ze strachu či pýchy je člověk vážný, věrný, vzorný, kultura není to, co se samozřejmě má za správné, dobré, dokonalé – to je kýč.

Jestliže si dnes mnozí myslí, že západní kontinuita skončila, podceňují právě ten její zvláštní charakter, vycházející ze stále nového, které se vrací, aby mohlo být vůbec novým. Ta novost je v prožitku, v dobrodružství identity. To je něco, co jaksi zmizelo ze zřetele, když se vedou diskuse nad tím, k čemu je kultura. Kultura není k tomu, abychom ji automaticky uctívali a živili, aby vnější projev, jako je návštěva divadla či galerie, byl nutně něčím, kvůli čemu je třeba do divadel a galerií investovat. Mohlo by to snad vydržet na tomto stupni pouze ve společnosti, která je bytostně nezápadní, na Západě se ovšem vyprázdnění umění tradicemi a vnější kulturou dočkalo velké reakce. Dnes žijeme na konci jednoho takové záchvatu, snad největšího v západních dějinách, a s určitými rozpaky se ptáme, zda nebyl příliš ničivý, zda po něm nezůstalo pouze anything goes (čehož zneužívá spousta postmoderních „umělců“) a chrochtající masy konzumentů, jančících u rytmické hudby diskoték. Nejhorší by bylo, jak se stává ovšem běžně (a jinak tomu ani nemůže být, protože nikoli ten či onen známý z hospody, ale skutečná, zcela mimořádná osobnost nebo pár takových osobností může přinést to nové, ti ostatní si to zatím ani nedokáží představit), rezignovat na dobrodružství identity, uvíznout na povrchu a vysmát se konverzi. Po dědictví avantgardy, existencialistů a beat generation by to byl ostatně zvlášť velký a tupý cynismus.

Z toho, jak pojímáme kulturu, bude také vyplývat odpověď na to, k čemu kultura je a má být. Mne vždycky zajímalo, proč géniové tvoří svá díla – nebylo to proto, že by snad byli nějak duševně nemocní a že by tedy museli tvořit (i když romantismus něčemu takovému i věřil), bylo to spíše proto, že propadli dobrodružství identity, zejména své osobní identity, hledání toho, co vskutku jsou a co vskutku prožívají, co vskutku je náš život a jaký vskutku má smysl on i celý vesmír. Velmi často je to i výborně uživilo. Jak je to možné? Jak je možné, že lidé jako Shakespeare, Dante, Michelangelo, Rembrandt, Goethe, Beethoven, Mozart nebo Händel (abychom se omezili na umělce) nebyli žádní chudáci? O tom se pokusím něco napsat v následujícím článku.