Ano, už nejsem schopen před vydáním obsahu jednoho čísla ani plně dokončit číslo, které mu předchází. Právem mi můžete vyčíst i spoustu překlepů, na jejichž opravování jsem popravdě řečeno již rezignoval. Pět let po vydání nultého čísla Tématu se tak výsledek mého úsilí může zdát žalostný. Kolik to bylo vizí a nadějí, o nichž ví každý, kdo se mnou šel po té cestě a četl pravidelně editorialy, jichž bude i s tímto už jedenatřicet. Nyní mne udržuje jaksi v chodu pouze pravidelnost, a ani si nejsem jist, zda to stojí za to. Píši mnohem úsporněji i o tak velkých knihách, jako je Gargantua a Pantagruel, o nichž bych před pěti lety musel psát mnohem podrobněji a sofistikovaněji. Možná je můj vývoj k většímu nadhledu a zkratce, jež se obejde bez komplikovaného kontextu, určitým vyzráním. V každém případě Tématu mohu věnovat jen stále méně času, je to už jen okrajová, víkendová práce, zatímco v roce 2003 jsem ještě téměř každý den vysedával hodiny a hodiny v univerzitní knihovně. Trápí mne jiné věci a jiné boje, a tak když si náhodou zalistuji ve starších číslech, ohromí mne, jak velkou dráhu jsem to urazil. Nedávno mne třeba překvapilo, že jsem vůbec kdy psal o Ibsenovi, a vzpomněl jsem si na náladu, jakou jsem u čtení jeho děl i psaní o nich, prožíval. Starší čísla se mi zdají rozvleklá, už mne nebaví číst desetistránkové texty, jaké jsem kdysi psával, ale s nesmírným požitkem se vracím k četbě svého dramatu Vitellius. Téma ovšem nebylo vždy časopisem jen jednoho autora a množství lidí, kteří přispěli, ať už články, básněmi či rozhovory, které mi dali, je úžasné. Všem bych rád znovu poděkoval!

Budoucnost Tématu už nespočívá tolik v tom, co ještě napíši, ale zejména v tom, co už je napsáno. Téma není pomíjivým časopisem jako ostatní literární časopis, jeho středem je hledání nadčasového významu umění, návrat k velkým plodům minulosti a vize na celé století dopředu. Nikde v českém jazyce není možné najít tak široký souhrn úvah o té nejlepší světové kultuře od Gilgameše po Ginsberga. A mnohé se do mozaiky chystám ještě doplnit. Ano, můj pohled je nesen určitými základními spojujícími tématy, je osobní, je vizionářský, definuje mé (a snad nejen mé, protože je-li něco „ve vzduchu“, rodí se v řádu desítek let lidé tím posedlí i na zcela opačných koncích světa) místo, ale tak to bylo i s pohledem Eliotovým a vlastně také všech tvůrčích duchů, kteří přemýšleli o umění v širším, dějinném kontextu. Nepochybuji o tom, že přijde čas, kdy se Téma stane ještě mnohem více čtené, než je dnes, ještě mnohem víc aktuální a přesažné, než se může zdát nyní. Je to obrovský materiál k diskusi, materiál možná hrubý, neladně, syrově poskládaný, ale podnětný, vzdělávající, plný souvislostí a vnímavosti k tomu, co převyšuje hemžení dneška.

Jestliže tedy nenajdete článek, na který čekáte, ještě napsaný, zkuste se vrátit kamsi do minulých čísel, kamkoli… prostě si Téma znovu jen tak projít jako nějaký kaleidoskop, ve kterém se hned různě věci spojují a hned zas rozpojují. Tím nechci říci, že Téma je u konce. Snad se mi podaří uspořádat si své věci, a budu mít pro náš časopis dokonce ještě více času. V tomto čísle se vracím k důležité otázce, proč a jak by měla být kultura placena, k čemu nám je a co z toho plyne pro způsob, jak ji správně nikoli jen udržovat při životě, ale mnohem spíš rozdmýchnout. Dále pokračuje rozbor Dona Quijota, a také se zas trochu více věnuji literatuře české, totiž Ortenovi, a krátce – v drobcích – pak Klímovi a Demlovi. V příštím čísle bychom se měli setkat nad něčím, co mne v poslední době zvláště zaujalo, totiž Wellesův film Chimes at Midnight, který zpracovává Shakespearova Falstaffa. Budeme se muset věnovat jistěže i Shakespearovi, v Tématu poněkud ignorovanému právě proto, že je tak ohromný, že se o něm bázlivě chystám psát snad už od nultého čísla. Abych tedy nějak výstižně vyjádřil to, čím se chci zabývat v hlavní sérii článků listopadového Tématu, řeknu to jedním slovem: Falstaff.