„Proto zůstávají otevřené jen dvě možnosti; buďto se musíme vzdát starých pravostranných aspektů matematiky, nebo se musíme pokusit udržet je i navzdory duchu doby. První cesta je zjevně jediná, která odpovídá naší době, a proto se také povětšinou po ní kráčí. Měli bychom si však být vědomi toho, že je to postoj čistě negativní. Jednoduše se vzdáváme aspektů, jejichž naplnění by bylo velmi žádoucí a které toho mají v každém případě hodně do sebe, totiž z jedné strany zachovat matematice jistotu jejích poznatků, a z druhé strany udržet víru, že na jasné otázky položené rozumem může dát rozum stejně jasné odpovědi.“ (citováno dle K. Gödel Filosofické eseje, Oikúmené Praha 1999)

Udržet víru… Jak jiná je to víra, než je víra evangelií a víra sv. Pavla! Táhne se od Descartesa a Spinozy, ba od stoiků, neboť i Marcus Aurelius de facto věřil v rozum, a ne v bohy. Právě matematika byla už od dob Platónových velkou posilou, inspirací pro každého, kdo cítil, že náš rozum je nadaný jakousi božskou silou, schopnou najít jistotu a pravdu, ba vyložit svět. A ani Kurt Gödel, jako tolik velkých matematiků a filozofů matematiky (včetně Russella), se té víry nedokázal vzdát, i když vstoupil do dějin jako ten, kdo dokázal, že matematika je vlastně nedokazatelná. Pro mne jeho myšlenky vedly až k představě, že vlastně můžeme s výhodou používat nějakého logického systému, o němž zatím nevíme (nezjistili jsme to), že je vnitřně rozporný, dokud to ovšem nevyjde najevo a nám nezačnou vyplývat kontradikce. Nikdy jsem nechápal, proč by matematika měla být něco božského, když všechny ty úsečky, odmocniny, čísla a rovnice jsou přece něčím, co existuje jen v našich hlavách, abychom si s tím hráli ve smyslu šachové teorie zahájení nebo to používali v řemeslné, inženýrské praxi. Přesto si velmi vážím Gödelovy upřímnosti, která nekličkuje s argumenty, ale vychází z bytostného postoje. Pro takové lidi je matematika nástroj přímo existenciální.