V Českém Krumlově jsme se zastavili na jednu noc před dvěma lety cestou do Alp ve východním Tyrolsku, o níž jsem už v Tématu psal. Byl jsem v tom městě poprvé a velice se mi zalíbil jeho historický ráz, lákající sem turisty z celého světa. Rozsáhlý a impozantní zámek nad uličkami se krásně doplňuje s lesnatými kopci všude kolem, uprostřed města pak teče Vltava se zahrádkami přímo u břehu – na jedné jsme chvilku seděli a voda šuměla téměř pod našima nohama. V teplém letním dni je stín pod stromy spolu s chladem řeky, u které si můžete dát lahodné pivo, to nejlepší řešení. Když máte přitom na očích krásný krumlovský zámek, tím lépe. Kousek boční uličkou od náměstí jsme potom ochutnali zdejší pečená kolena a byla vynikající. Úzká zahrádka se sotva vlezla mezi domy, ale tím rodinnější pocit člověk ze všeho kolem měl: ten, kdo přijede o sezóně do Krumlova, se stane součástí jedné velké rodiny návštěvníků, která překryje místní živel. Téměř nemáte pocit (v ostrém protikladu např. vůči Mikulovu), že by tu někdo žil trvale, všichni jste spojenci v tomtéž údělu užít si léta a milovat všechnu tu krásu kolem. Všední den tu nevstoupí do dnů léta.

Tak tady přejímali na začátku 14. století žezlo vítkovské rodiny Rožmberkové, aby se Krumlov až do doby Rudofa II. stal centrem jejich říše. Na krumlovském hradě věznili tito mocní páni dokonce krále Václava IV., který se snažil centralizovat vládu nad zemí. Zpočátku se přidali na stranu husitů, ale brzy se – za Oldřicha II. z Rožmberka – odvrátili a Krumlov se stal baštou protihusitského katolicismu. Za vlády krále Zikmunda, Václavova bratra, v roce 1426 se Oldřich ovšem i proti královu hřímání rozhodl sjednat smír se všemi obcemi táborské víry. Na počátku 17. století museli Rožmberkové kvůli dluhům Český Krumlov prodat císaři Rudolfovi, čímž pro město začaly dosti neblahé časy. Přehnala se přes ně třicetiletá válka a po krátké vládě rodu Eggenberků přešlo až do roku 1940 do rukou rodu schwarzenberského, v nichž se dočkalo nového rozkvětu.

Bohužel ani Krumlovu se od 19. století nevyhnula vlna nacionálních třenic a město, do té doby pevná součást české koruny bez ohledu na jazyk, jímž mluvili jeho páni nebo jeho měšťané, se začalo chápat jako rakouské. Po první světové válce jen československá armáda zabránila jeho spojení s Rakouskem – ale po Mnichovu připadlo stejně Hitlerovi jako oblast s převahou německého živlu. Tradiční nadnárodní status města v těchto přích vzal za své. A po vyhnání Němců v roce 1945 tím spíše. Dnes je naštěstí situace zcela odlišná a můžeme se ve velmi rozmanitém množství cizinců, často z Asie, cítit hrdi na společnou česko-německou minulost, kterou ani 20. století nemohlo rozdělit a popřít a jejímž je Český Krumlov plodem.

V tomto městě stojí za to pobýt delší dobu, řádně si vychutnat jeho atmosféru a v ní tvořit, rozvíjet se, potkávat nové lidi a starou minulost, z níž do našich žil teče míza života. Potkáte-li mne tam, rád si s vámi sednu na kus řeči u piva.