Brzy to bude rok, co jsem se zúčastnil jedné vědecké konference na zámečku Salzau poblíž severoněmeckého Kielu. Bylo pozdní září, stromy pomalu žloutly a všechno zalívalo slábnoucí slunce s matnějící upomínkou na letní dny. Jel jsem vlakem a nikomu bych to moc nedoporučoval, protože je to jednak drahé, dlouhé a únavné, jednak za vidění stojí pouze ta část cesty, kdy opouštíte Čechy a vjíždíte do Saska. Tam se kolem Labe rozkládají překrásné kopce a skály, hotová pastva pro oči. Jakmile ale vjedete do Německa, krajina se brzy změní na nížinu se stovkami kilometrů luk, polí a lesů, stále se opakujících dokola. Když jsem jel zpátky, měl jsem nějaký čas v Berlíně a myslel jsem si, že se trochu porozhlédnu když ne po městě, tak aspoň po nádraží. Ale berlínské nádraží je vulgární, nezajímavé, jeho atmosféra je velmi podobná té, která panuje na nádraží v Česku.

 

                Zcela jiným dojmem působí nádraží v Hamburku, kde jsem se odhodlal kolem pěti hodin odpoledne sníst svou bagetu, koupenou v Praze. Bojíte se, aby vám něco z vašeho jídla neupadlo na zem, tak je tam čisto. Nádraží je klidné, nikde žádný zbytečný shon, lidé působí po všech stránkách (oblečením, chováním, výrazem v tváři) západním dojmem. Když jsem se potom v Salzau bavil u vína s jedním německým kolegou z Kielu, řekl mi, že on jako západní Němec východním Němcům nerozumí, že mnohem blíže má třeba k Dánům. Komunismus dokázal odcizit i příslušníky téhož národa.

 

                Když jsem dojedl bagetu, nastoupil jsem na vlak do Kielu a zde mne vyzvedl taxík a vzal až do zámečku v Salzau. To místo mne nadchlo. Zde byste mohli v klidu strávit měsíc dva při pilné práci na nějakém románu či vědeckém díle. Prostorné pokoje ve starém stylu, ale s připojením na internet. Výhled do parčíku s velkým jezerem, na němž plavou labutě. Ticho, božské ticho. Nejsem odborník na architekturu, ale tipnul bych si, že zámeček je klasicistní; dýchá z něho 18. století. Člověk se mimoděk díval, zda nezahlédne bohatou knihovnu nebo budoár, pánský salónek pro filozofické diskuse či venku ve štěrku chodníku narýsované tu a tam nějaké čáry, vysvětlující principy mechaniky během procházky. U břehu jezírka lze najít malou dřevěnou konstrukci s mnoha visícími vidličkami a jinými kovovými předměty, které ve větru tiše zvonily. V létě to mohlo být zajímavé doplnění k nočnímu veselí, ale v bledém září voňavém tlejícím listím, v tom tichu a chladnu, to působilo jímavě a přitom osvobodivě jako vzpomínka, která se osvobodila od vzpomínaného.

 

                Ani nevím, jestli se dá na onen zámeček jezdit jako na dovolenou pro kohokoli, kdo si to zaplatí. Budete-li mít ale příležitost, buďte tam aspoň pár dnů; a dlouho vám to zůstane v paměti jako zvláštní pohlazení.

 

                Odjížděl jsem brzy ráno a vezla mne starší taxikářka s kuřáckým hlasem. Západní lidé jsou ale velmi milí, i když jsou v tomto ubručeném a rozčarovaném věku. Byla to zjevně prostá žena, která uměla tak tak anglicky, ale dokázala mi s dobromyslnou vřelostí vyprávět o tom, jaké se konají v Kielu slavnosti a jak tu jde život. Mrkl jsem se pak na chvílí do přístavu a v prázdným náměstíčkem před nádraží, které usilovně uklízeli osamocení zametači, jsem se vydal na vlakové nádraží.