Nikdy jsem neměl rád školní diktáty (ty jsem doslova nenáviděl, stresovaly mne a patřily k jedné nejnepříjemnějších školních povinností – spolu s neustálým počítáním úloh ve fyzice a matematice taky k těm nejhloupějším), různé gramatické poučky a výklady, prostě celou tu na první pohled tak záslužnou snahu učitelů naučit nás správně česky. Přistupuje se při tom k jazyku jako k nějaké mrtvole, již musíte rozpitvat, vyložit, ba přímo znásilnit a dát do primitivních škatulek, hádanek a pravd. Jazyk ovšem žije a nemá jednu tvář či pravdu. Je živ s lidmi, kteří ho používají, a žije ten život, k němuž je používán. Ani obsáhnutím všech pouček neučiníte člověka schopným v jazyce říci něco zajímavého a pravdivého, a naopak: je nádhera cítit život jazyka, byť kostrbatého a lidového, když v něm mluví hluboký obsah. To, co můžeme nazvat pravou kulturou jazyka, není sekýrování a reglementace, ale radost z toho, co zásadního jazyk dokáže vyjádřit, jak se v něm dokáže obrážet hodnotná myšlenka, humor, postřeh, drama atd.

Já jsem se – na první pohled možná paradoxně – učil češtině z překladů velkých děl světových géniů. Přitahovalo mne to k nim, toužil jsem po tom nejlepším a největším, a dnes už mohu říci, jak mi to postupně došlo, že právě zde se rodila čeština jako jazyk, který není jen národní, ale lidský vůbec – schopný vyjádřit to, o čem psali nejlepší básníci a spisovatelé Francie, Anglie, Německa, Ruska, Ameriky atd. Pro mne to nebyla kultura, se kterou se budu u zkoušek snažit dosíci dobrých známek nebo o níž budu diskutovat, ukazovat své znalosti, celé to čtení a přemýšlení a prožívání jsem byl já, mé přemýšlení nad sebou a nad světem, můj život víc než všechen život vnější. Naučil jsem se přitom rozmanitosti českého jazyka (a k té jsem přidal z českých autorů přinejmenším češtinu Palackého Dějin, která pro mne dodnes asi představuje jakousi češtinu, která je nejvíc česká ve smyslu národa a jeho historie), stal jsem se v něm zručným, vyrostl jsem z velké části i na jeho „nepřirozené“ formě, jakou představují překlady antických mistrů. Obraty jako ač-li, používané s oblibou v Novotného překladech Platóna, pro mne byly přirozenější než obecná čeština. To mělo ovšem brzy vést k mnoha potížím při střetu s lidmi, kteří si z různých důvodů mysleli, že oni česky umí, na rozdíl ode mne, a že mne musí poučit, jak je třeba psát a formulovat. Už to je první projev primitiva a blbce, že sekýruje, že poučuje ve stylu, jako by existovala pouze jedna pravá čeština a jako by sečtělá osobnost nemohla mít svůj styl, jako by ho nemohla měnit (srv. Joyceův Odysseus) a hrát si s ním.

Když jsem měl příležitost číst texty těch různých „odborníků na češtinu“, děsil jsem se jejich fádnosti a tuposti. Někteří neuměli ani pravidla na úrovni základní školy, jiní uvázli při čtení rozvitého souvětí na první větě (jak by potom četli Prousta nebo Ciceronovy řeči?), další si ode mne nechali psát texty, aby pak můj vlastní text při jiné příležitosti rozsekali do formy jakési „basic Czech“ (kdyby touto torturou měl projít např. Vančura, neodlišíte ho ničím od úplného blbce, protože úplný blbec ho takto strávil a přeměnil v sebe) – prý je české to, co za češtinu pokládali (mylně) oni. Bohužel takových lidí existuje nemálo, zvláště na akademické půdě, plné otitulovaných hlav, které si bez jakéhokoli věcného základu myslí, že jsou vzdělanci a akademici jen proto, že jim jakýmsi způsobem byl udělen nicneříkající titul dr., doc. či prof. (a to třeba ještě v dobách, kdy skutečná elita tohoto národa pracovala v kotelnách a vědecký růst byl spojen se službou zločinecké organizaci).

Není pravda, že každý rodilý mluvčí umí svůj jazyk, a už vůbec není pravda, že kdo má vysokou školu v České republice umí česky… dokonce ani mezi absolventy filozofických a pedagogických fakult to není pravda. Obsah nelze nahradit formou, vzdělanost tituly a mysl tupou arogancí (něco jiného je ovšem arogance génia a pravého vizionáře).