Mistrovství Evropy ve fotbale 2008 je dávno pryč, ba už si ani nepamatuji, kdo je vyhrál (určitě nepatřím mezi sportovní fanoušky, což platí i u fotbalu, sportu to, který vnímají i ti, kdo jinak ke sportu moc nelnou). Vzpomínám si jenom na dva momenty. Nejprve to byly české vlaječky na autech, jimiž někteří členové národa dávali najevo, že fandí našemu týmu. Jakmile jsme z mistrovství vcelku brzy vypadli, vlaječky zmizeli a lidé se o fotbal pak docela přestali zajímat. Hledal se viník, došlo k zemětřesení mezi fotbalovými bafuňáři, upláchla jim díky neúspěchu jejich mužstva spousta peněz. Solidarita s týmem zmizeli, Čechům byl dobrý jen k tomu, aby se hlásili k jeho vítězstvím.

Tato odvrácená strana fotbalu byla vystřídána ovšem zajímavou vzpomínkou. Sám jsem seděl v jednom olomouckém nočním podniku u piva a četl si nějaký vědecký časopis. Pod mýma nohama byl pedál šicího stroje, jímž stůl, u nějž jsem seděl, původně býval, v dáli vlevo šlo vidět televizi, ve které běžel fotbal – zápas někoho s Nizozemci. Poslouchal jsem jen tak na jedno ucho, když tu zaznělo jméno Marco van Basten. Zbystřil jsem, protože tomu prostě nešlo věřit, až se potom ukázalo, že jde o trenéra nizozemské reprezentace. To už mi dávalo mnohem větší smysl. Jméno tohoto fotbalisty mi utkvělo v hlavě z jednoho školního výletu, který jsme – pokud si vzpomínám – trávili v Žilině a ze Žiliny jsme se vypravovali do Malé Fatry (pro mne nezapomenutelná túra na Velký Rozsutec, při níž jsem málem vypustil duši). Večery jsme mohli věnovat volné zábavě. Žádný jiný výlet mi tak nezůstal v paměti jak tento: naučil jsem se tu hrát s opravdovou vášní karetní hru oko (ne však o peníze!) a používat slangové slovo „přepysk“, když člověk vzal víc karet, než mělo hodnotu 21, taky jsem shlédl jeden propagandistický, dosti působivý, film o kolaboraci katolické církve s nacisty – ale asi hlavní událostí těch dnů bylo právě mistrovství Evropy, které zejména mí kamarádi sledovali s velkou vášní. Důležitým, zlomovým zápasem – pamatuji-li si – byl zápas Nizozemí proti Německu. Bohorovně jsem předpovídal německé vítězství, protože holandský fotbal tehdy ještě neměl to jméno, které měl od té doby, kdy nejen Holanďané porazili Němce, ale také se stali mistry Evropy (možná poprvé vůbec). Jedním z hlavních hrdinů tehdejšího oranžového týmu byl právě Marco Van Basten.

Od té doby uplynulo dvacet let! Určitě bych se tehdy nenadál, že se za dvacet let na sebe při takové příležitosti rozpomenu. Vždyť dvacet let pro dvanáctiletého kluka je nesmírně moc. Dnes už bych byl pro sebe pán, dospělák, někdo mimo svět, v němž jsem žil. Ano, už to nejsem já, já jsem už jenom ten dnešní člověk. Co však máme společného, jsou ty vzpomínky. Naivní klouček vešel do mého srdce a zase odešel. Takhle s návštěvami asi psal Proust svoje Hledání ztraceného času.