Afrodité… vzdechne kdosi…

Vlasy níž než po ramena,

cudně rukou zahalena,

smích ji zdobí v tříšti rosy:

tisíc mód, co kdy se nosí,

její ostych překonává:

ona je ta touha pravá,

co smrtí chtíče povstane,

co z krve přísně ztrestané

vstane v odboj, jeho hlava.

Voji ona hravě velí

přeludů, co lásku budí,

našich snů a dějství v hrudi,

jak ji vystih Botticelli –

není chtíč to, půl ni celý,

je to přelud, jenž mu zniká,

aby zchvátil milovníka,

že už jasno nemá v ničem,

jen že sedlán pouhým chtíčem

plesá v nebi, v pekle pyká.

Má ten pás, co poblázní tě,

má tu moc, co všechno mění

tobě kdesi pod temení,

aniž klame – vždyť je dítě.

Mnozí potom chtěli hbitě

získat moc tu k ovládání

nebo zažít to, že raní…

odtud cetka, úsměv děvky,

odtud láska za popěvky,

ani peklo, nebe ani.