Všechno dvojnásobně
vychutnat,
všechno dvojnásobně prožít,
to nesmíš, hochu, stát,
to musíš zkrotit okamžik.
Musel jsem tě obejmout
a vychutnat tvůj dotyk.
Noci – ty mě necháš jít.
Kam? – To neví nikdo.
A má cesta bez hranic
prochvěje zas život.
Zesláblý básník
přemírou pití
nechce nic,
než tiše sníti.
Ještě mám dost sil,
abych se tváří v tvář
životu postavil
a do očí se mu podíval.
Sténala nebesa a sténal
básník:
proč? – to se nikdo nedoví.
V pološeru lásky
a polotichu světa
Měsíc zašeptal si:
o čem? – tušená jen věta.
Ticho – tomu říkej slyšet
bytí,
slyšet jsoucno v jeho
žití,
krev z času stále
kolující
a to ticho, ticho strhující.
Na dně všeho
jen poloticho:
neslyšíš nic,
neboť tolik to hřmí.
Zvedni se starý poutníku,
pojď dál, naděje plane,
Měsíc dřímá v úplňku
a pravda nevyhasne.
Tvá láska pro mne je
jako chuť včerejšího vína.
Nevím. Nech ty otázky,
jež zdržují jen básníka,
jemuž čas utíká
a už se nevrátí.
Nebe bylo hlubší
než jakékoli moře:
tisíckrát průzračnější
a přec: dna nevidět.
Ach hochu – nač by mi byl
celý svět,
nač tato lyra od Músy,
když bych ve tvých očích
neviděl,
tvá duše že mi rozumí?
Neplakej už,
co ti chybí, rád ti dám,
tvé srdce ať je otevřeno
a sálá mě tvá ozvěna.
Stromy stály
a nebylo jim líto života.
Naposledy?
To slovo nezná
vesmír.
Stále znova!
Proč jsem tě miloval,
kdo může říct?
Proč ty mě ne,
kdo může říct?
Do dálek upřít zrak,
jejž naděje jen má,
políbit tam krásu:
a nadosah máš lásku.
Štěstí je jako ptáček,
radost jako nebe.
Kamarádi, chaso naše!
Měsíc vyšel
a hudba rozlehla se
nesena andělem.
Bylo jasno
a obzor se hnul
přes nekonečno
až k bráně snů.
Kdo neví, že umře,
neb kdo zapomněl,
nechává život jít
jen tak bez ceny.
Tady je všechno
a každá „dálka“ „tady“ je.
Uplyne čas,
jenž ti byl vyměřen,
dříve než se ohlédneš
– a svět půjde dál.
Bůh nezná nenávist,
neb všechno z jeho vůle
je,
vše k němu se navrací
a ke všemu láskou tíhne.
Ty ubohý smrtelníku,
což si Boha soudit troufáš?
Bolest zastřela pravdu,
rozdrtila lásku
a duch nechal schránu
napospas osudu.
Což mi pomůžeš,
má lásko,
když mě chmura zdrtit chce?
Jen vesmír dává zákon.
Oč jasněji mluví slova,
co bytí zastírá!
– a přec: kdo nejde
k bytí,
slova nepochopí.
Tisíckrát říkat ti,
tisíckrát že miluji
a tisíckrát jen ticho,
ticho stále…
Být sám:
i vesmír se někdy ztratí.
Vysvitlo slunce,
začal se den
– ó můj Bože, jaký hřích,
nebýt za to vděčný.
Prostá píseň,
báseň krátká
a kolik v ní je,
co se dává.
Rozpálený písek
pálil bosé nohy
a můj pohled chví se,
když je hladí.
Poušť – vyprahlá, pustá,
duchů smrti majestát
z města mrtvých vane
a šeptá: nic, nic
nepřestane.
Přijmeš-li svoji mez,
nic na světě tě nesrazí.
Pravda: to chvění
vůně nesmrtelných,
kde známe jen předsíň
a trůn jsme nezahlédli.
Přiblížit se
a v nekonečnu tečen
najít tečnu svoji:
svoje chvění.
Stromy mlčely
a přec: šum se držel nad
světem,
gotická klenba bez mračen
jen z dýchání.
Myslíš, že máš slova
v moci,
a přitom ona mají tebe.
Mraků tiché tvary,
tak snivé, zázračné,
do věčnosti milovány:
váš kraj, bohové.
Víno, brachu,
je jako když v šeru
zmizí všechno nízké,
podřadné
a celost vesmíru vysvitne.
Kdo je vskutku střízlivý,
je láskou opilý
a život jeho pak
je jen zázrak sám.
Hloupost si říká
střízlivost,
nevěř této šedi.
Tvé vlasy
jak srdce mého tep:
bolí, bolí
a není lék.
Kolik pravdy ukryto
v lásce může být:
nikdo neví to,
ač každý to snil.
Rozcuchané nebe
jak rozmarný chlapeček,
marně se úslužný
snaží vítr kadeřník.
Lehl si,
zvonil zvon
a v rákosí
chvěl se ston.
Tma houstla
až v kapky slz.
Na kytaru jsi hrál
a srdce začalo zpívat
– o čem? Kdo to ví?
Tak důvěrné tajemství.
Úzkost? Proč?
Vítr hrál,
nebe znělo
a já se bál.
Už v hrobě dlíš,
ba nejsi již,
a přece to plné, co bylo,
jako by neskončilo.
Hledat a nenacházet:
prokletí dvojnásobné.
Těžká oranice
tíží a lepí se,
chladno je
a studí déšť.
Kam vedu
bárku svou?
Dál, dál
za mlhou.
Poutník postál
a po tisící
nechtěl věřit sám
očím svým.
Proč? – se ptáš?
Všude vidíš protože:
ten krásy znak,
účel postavený nejvýše.
Nač stojíš?
Život stejně jde.
Kalné proudy
vlahé vody:
vše plyne
a zůstává vše.
Žádný břeh,
jen mořská pláň,
slunce nad mořem
a ticho jak ve hvězdách.
Na lískách
hned pod lesem
začaly zrát
ořechy zelené.
Pravda zmlkne,
když jsi hluchý.