Všechno dvojnásobně vychutnat,

všechno dvojnásobně prožít,

to nesmíš, hochu, stát,

to musíš zkrotit okamžik.

 

 

 

Musel jsem tě obejmout

a vychutnat tvůj dotyk.

 

 

 

Noci – ty mě necháš jít.

Kam? – To neví nikdo.

A má cesta bez hranic

prochvěje zas život.

 

 

 

Zesláblý básník

přemírou pití

nechce nic,

než tiše sníti.

 

 

 

Ještě mám dost sil,

abych se tváří v tvář

životu postavil

a do očí se mu podíval.

 

 

 

Sténala nebesa a sténal básník:

proč? – to se nikdo nedoví.

 

 

 

V pološeru lásky

a polotichu světa

Měsíc zašeptal si:

o čem? – tušená jen věta.

 

 

 

 

Ticho – tomu říkej slyšet bytí,

slyšet jsoucno v jeho žití,

krev z času stále kolující

a to ticho, ticho strhující.

 

 

 

Na dně všeho

jen poloticho:

neslyšíš nic,

neboť tolik to hřmí.

 

 

 

Zvedni se starý poutníku,

pojď dál, naděje plane,

Měsíc dřímá v úplňku

a pravda nevyhasne.

 

 

 

Tvá láska pro mne je

jako chuť včerejšího vína.

 

 

 

Nevím. Nech ty otázky,

jež zdržují jen básníka,

jemuž čas utíká

a už se nevrátí.

 

 

 

Nebe bylo hlubší

než jakékoli moře:

tisíckrát průzračnější

a přec: dna nevidět.

 

 

 

Ach hochu – nač by mi byl celý svět,

nač tato lyra od Músy,

když bych ve tvých očích neviděl,

tvá duše že mi rozumí?

 

 

 

Neplakej už,

co ti chybí, rád ti dám,

tvé srdce ať je otevřeno

a sálá mě tvá ozvěna.

 

 

 

Stromy stály

a nebylo jim líto života.

 

 

 

Naposledy?

To slovo nezná

vesmír.

Stále znova!

 

 

 

Proč jsem tě miloval,

kdo může říct?

Proč ty mě ne,

kdo může říct?

 

 

 

Do dálek upřít zrak,

jejž naděje jen má,

políbit tam krásu:

a nadosah máš lásku.

 

 

 

Štěstí je jako ptáček,

radost jako nebe.

 

 

 

Kamarádi, chaso naše!

Měsíc vyšel

a hudba rozlehla se

nesena andělem.

 

 

 

Bylo jasno

a obzor se hnul

přes nekonečno

až k bráně snů.

 

 

 

Kdo neví, že umře,

neb kdo zapomněl,

nechává život jít

jen tak bez ceny.

 

 

 

Tady je všechno

a každá „dálka“ „tady“ je.

 

 

 

Uplyne čas,

jenž ti byl vyměřen,

dříve než se ohlédneš

– a svět půjde dál.

 

 

 

Bůh nezná nenávist,

neb všechno z jeho vůle je,

vše k němu se navrací

a ke všemu láskou tíhne.

 

 

 

Ty ubohý smrtelníku,

což si Boha soudit troufáš?

 

 

 

Bolest zastřela pravdu,

rozdrtila lásku

a duch nechal schránu

napospas osudu.

 

 

 

 

Což mi pomůžeš,

má lásko,

když mě chmura zdrtit chce?

Jen vesmír dává zákon.

 

 

 

Oč jasněji mluví slova,

co bytí zastírá!

– a přec: kdo nejde k bytí,

slova nepochopí.

 

 

 

Tisíckrát říkat ti,

tisíckrát že miluji

a tisíckrát jen ticho,

ticho stále…

 

 

 

Být sám:

i vesmír se někdy ztratí.

 

 

 

Vysvitlo slunce,

začal se den

– ó můj Bože, jaký hřích,

nebýt za to vděčný.

 

 

 

Prostá píseň,

báseň krátká

a kolik v ní je,

co se dává.

 

 

 

Rozpálený písek

pálil bosé nohy

a můj pohled chví se,

když je hladí.

 

 

Poušť – vyprahlá, pustá,

duchů smrti majestát

z města mrtvých vane

a šeptá: nic, nic nepřestane.

 

 

 

Přijmeš-li svoji mez,

nic na světě tě nesrazí.

 

 

 

Pravda: to chvění

vůně nesmrtelných,

kde známe jen předsíň

a trůn jsme nezahlédli.

 

 

 

Přiblížit se

a v nekonečnu tečen

najít tečnu svoji:

svoje chvění.

 

 

 

Stromy mlčely

a přec: šum se držel nad světem,

gotická klenba bez mračen

jen z dýchání.

 

 

 

Myslíš, že máš slova v moci,

a přitom ona mají tebe.

 

 

 

Mraků tiché tvary,

tak snivé, zázračné,

do věčnosti milovány:

váš kraj, bohové.

 

 

 

 

Víno, brachu,

je jako když v šeru

zmizí všechno nízké, podřadné

a celost vesmíru vysvitne.

 

 

 

Kdo je vskutku střízlivý,

je láskou opilý

a život jeho pak

je jen zázrak sám.

 

 

 

Hloupost si říká střízlivost,

nevěř této šedi.

 

 

 

Tvé vlasy

jak srdce mého tep:

bolí, bolí

a není lék.

 

 

 

Kolik pravdy ukryto

v lásce může být:

nikdo neví to,

ač každý to snil.

 

 

 

Rozcuchané nebe

jak rozmarný chlapeček,

marně se úslužný

snaží vítr kadeřník.

 

 

 

Lehl si,

zvonil zvon

a v rákosí

chvěl se ston.

 

 

Tma houstla

až v kapky slz.

 

 

 

Na kytaru jsi hrál

a srdce začalo zpívat

– o čem? Kdo to ví?

Tak důvěrné tajemství.

 

 

 

Úzkost? Proč?

Vítr hrál,

nebe znělo

a já se bál.

 

 

 

Už v hrobě dlíš,

ba nejsi již,

a přece to plné, co bylo,

jako by neskončilo.

 

 

 

Hledat a nenacházet:

prokletí dvojnásobné.

 

 

 

Těžká oranice

tíží a lepí se,

chladno je

a studí déšť.

 

 

 

Kam vedu

bárku svou?

Dál, dál

za mlhou.

 

 

 

 

Poutník postál

a po tisící

nechtěl věřit sám

očím svým.

 

 

 

Proč? – se ptáš?

Všude vidíš protože:

ten krásy znak,

účel postavený nejvýše.

 

 

 

Nač stojíš?

Život stejně jde.

 

 

 

Kalné proudy

vlahé vody:

vše plyne

a zůstává vše.

 

 

 

Žádný břeh,

jen mořská pláň,

slunce nad mořem

a ticho jak ve hvězdách.

 

 

 

Na lískách

hned pod lesem

začaly zrát

ořechy zelené.

 

 

 

Pravda zmlkne,

když jsi hluchý.