Dub

Ó Jupiterův strome,

jak dlouho už tu stojíš,

jak dlouho lákáš blesky,

koliks vichřicí vydržel?

V majestátním postoji

tu na smrt čekáš svoji.

Ó Jupiterův strome,

jak mohutný máš kmen,

jak zbrázděnou svou kůru,

raděj se hned zlomíš,

než by ses byl ohnul

v zápase živlů bezmezném.

Dub tu stojí na pasece

bez ostatních stromů,

jen sám, sám jako křeč,

jež zasáhla géniovu ruku,

když dotvářel své dílo.

Strom, z něhož, Die, věštíš,

mi má mysl rozpoutat,

má vzbudit mého génia,

ať cítění jen ladí

stále výše, stále výš

k vrcholkům hor vysokých,

Pélion dát na Ossu

a vůlí dílo dotvořit,

jež má darem tobě být,

jaké dary dávám já.

Stůj dube, pevný buď

navzdory všem cizopasníkům,

je mnoho lidu, co tě nevidí,

i když zrovna kolem jdou,

však ty tu nejsi pro lidi,

ty jen dáváš poutníkům

tajemný dar spříznění

ducha tvora s duchem tvůrce.

Kdo chtěl by nutnost zpřetrhat,

rozdrtit řadu vnějších příčin,

jímž nekonečno klokotá?

Kdo byl by tak troufalý,

tak zhovadile zpupný,

aby chtěl se měřit s hvězdami,

s nekonečným prostorem,

s masou všeho bytí?

Není země celý svět,

jsou nesmírné dálavy,

mohutné tu výhně, mrazy pekelné,

tajemné všude přízraky,

lidský mozek a svobodná je vůle:

nu pojď se měřit člověče

– jen se sebou samým!

Nač jsou ti teď svaly,

nač důmysl všechen!

Svět mohutná je činnost,

jež hněte samu sebe,

štěpí se tu na části,

tu zas tvoří celek,

všechno je tu v pohybu,

všechno hárá silou,

slepý duch je obsažen

ve všem, co se děje,

jenž sám nevidí sebe.

Jaké je to tajemství,

že vůbec něco je!

I duch má své peklo,

když tak daleko dochází,

že se musí ptát:

v čem nic se liší od něčeho,

je ve vesmíru vůbec řád

či náhoda jenž svírá žezlo?

A co je to řád?

A co náhoda zas může být,

co je lidská svoboda,

co je dobro a co zlo,

co je pravda a co správné poznání?

Je tisíc takových otázek,

jež vlní se jak kluzký had

ve zpocených rukou

– a můžeš se mi třeba smát:

jen jediná je jim korunou:

otázka, co je člověk.

Avšak já jsem básník

a jen ladím svoje nitro,

jak poroučí mi Múza,

neboť jen na ni

se může básník odvolat.

Na tyto božské bytosti,

jež k myšlení tě pudí

a myšlením tě vedou,

kde určily ti cíl.

Múza je myšlenky cit,

neb každá myšlenka cítí,

když niterně se myslí

a niterná když může být.

Samoúčel v sobě skrývá

těžce krásný tento svět.

Je mnoho pocitů, myšlenek,

jež proklínají všechno bytí

– a nejsou nikterak falešné:

vždyť jak bys chtěl radost míti

a neznát propast bolesti –

je těžce krásný tento svět

a kdo tohle nepoznal,

ten nepochopil vůbec nic.

V rostlinách jen zažehl

samoúčel v malém,

ve zvířatech se oddal pudům

a bolesti a slasti,

jen v člověku se probouzí

a nahlíží sám sebe.

Duch, jenž hýbe vesmírem,

jenž je jedno s bytím,

sebe náhle vidí

a sebe náhle nechápe.

Nemá vůli Duch,

jenž o sobě nic neví,

jenž v přírodě jen jako slepý

své síle dává průchod.

Tam, kde se však uviděl,

chce sebe v sobě obsáhnout

a jen podle sebe jednat.

Na všechnu jistotu zapomněl,

jež náleží jen pudům,

a chce teď ve svůj pohled

i svoje oko vtěsnat.

Všechno lidské myšlení

je jen zrcadlení Ducha,

avšak je člověk i zvíře:

mnohdy propadá jen okolnostem,

svým zvířecím pudům.

Když nedostaneš výchovu

a u zvířat si usteleš,

jen zvíře z tebe bude –

je třeba ducha probudit,

když prvotně jen v člověku

jak ve zvířeti dřímá.

Je jedno lidské myšlení,

však když nedají ti myslet,

však když nedají ti řeči,

jen zvíře spíš budeš.

Je mohutná síla génius,

pod níž praská mnohé lidské,

jež hromadí se v tobě,

a naopak vstává cosi božské,

jež musí nésti člověk.

Pouhý člověk se stal obětí

síly, jež tyje ze sebe sama

a na nic jiného nehledí

než na své vlastní drama.

Není to hříčka přírody,

leč mohutná to pravost Ducha

se tvým zrakům odhalí,

až génia v sobě nalezneš.

Ale jako když velkého slona

sužuje bídný parazit

a stále dráždí jeho sílu,

tak i lidský génius

jen nepochopením stále trpí,

chtěl by lidsky také žít,

však musí bohům zasvětit

tučnou, mastnou oběť,

najde-li vůbec v životě

pro sebe čistý, krásný cit.

Jak je lidský život těžký,

jak málo je v něm pokory,

jak málo dnes úcty!

Jsou to všechno loutky

– ať zpupní sebevíc

a jednou roztrhne je smrt.

Je to hnusný hmyz,

jenž všechno zná, všechno ví,

neb nechce vědět nic:

nač něco ctít,

když vůbec nic neplatí?

– říká si

a jen jako zvíře

pánovy důtky líže:

je v tom zpupnost zvířecí!