Karel Havlíček (1821-1856), přízviskem Borovský (narozený v obci Borová), nebo také zvaný Havel, provází každého Čecha od základní školy jako součást nepřehledného a na všech stupních glorifikovaného chumlu národních obrozenců. Jeho básně i novinářské články jsou syrové, jazyk se pod jeho rukama teprve probouzí, ale je ostrý a jadrný, vulgarismu se nijak neostýchá. Už proto mi býval Borovský vždy sympatický, i když jsem si jeho význam nikdy plně neuvědomoval, dokud mne na něj neupozornil Ferdinand Peroutka. A pak jsem ale pochopil, že síla Havlíčkova začne být zřejmější, až konečně obrozenci začnou upadat více do zapomenutí a až se mezi nimi bude muset začít rozlišovat, koho ještě zachovat té národní paměti a proč. Havlíček především nežil idylkami o českém národě nebo o Slovanech, jakým trestuhodně podlehl i takový génius Palacký. Šlo mu, jako později také Masarykovi, prostě o pravdu a o opravdovou svobodu, přičemž se nebál útočit na starý režim ostrou satirou, ale ani se nebál podpořit rakouskou monarchii, když uznal za vhodné. On je pro český národ důležitý právě tím, čím byl vlastně normálním, střízlivým člověkem, a co se zračí v celém jeho díle – jako léčba z národního obrození. Ale mimo český kontext není ovšemže Havlíčkovo dílo významné, nemá výrazné literární ambice, naopak: má sloužit národu v té chvíli, kdy bylo psáno. A protože to byla chvíle prvního novodobého národního vývoje, Havlíček nabízí svůj základní vklad do národní identity. Je mi to vklad nejpřirozenější, ještě o dost bližší než dosti blouznivý vklad Masarykův nebo umírněnější, ale přece zas přeslovanštělý, vklad Palackého (o jiných významných českých idejích z 19. století soudím, že jsou ještě mnohem horší, ať už jde o český šovinismus nebo o panslavismus).

Havlíček nejprve studoval filozofii a potom teologii, z teologie byl ovšem vyloučen pro nedostatek vloh ke kněžskému povolání. A opravdu, on byl nezávislá a nezbedná mysl. Zde v Česku se mu nepodařilo najít práci, a tak na Šafaříkovo doporučení odchází do Moskvy a zde ztrácí veškeré iluze o slovanství, o ruské dokonalosti a slovanské vzájemnosti. Ve svých Obrazech z Rus Havlíček jasně odmítl vazbu na Rusko, čehož později využil Masaryk při své vlastní reflexi Ruska po bolševické revoluci a ve svém příklonu k Západu. Po svém návratu do Čech se Havlíček postavil proti Josefu Kajetánu Tylovi, který až dodnes představuje jednu z ikon národního obrození (z jeho hry pochází dokonce česká hymna), ačkoli jeho tvorba měla být zapomenuta už v jeho dobách. Palacký pomohl Havlíčkovi najít místo editora Pražských novinách, jejichž název později Havlíček změnil na Národní noviny, a tyto se staly hlasem českých liberálů. Toto spojení národního s liberálním považuje obzvláště za šťastné, jen je škoda, že v českém prostředí tato vize postupně zanikla z nejrůznějších důvodů, mezi něž na první místo patří česká malost, z níž pramenil náš šovinismus (vrcholící v kauze rukopisů a během hilsneriády). Havlíček novinář se ukázal být mistrem epigramů a důvtipu, jakého jsme možná ani dodnes ještě nikdy neměli. Útočil na církev, na školství, na českou malost, a to vše ve jménu zdravého rozumu (v tom byl dále zejména než Masaryk, který podlehl dojmu, že náš národ je národem Husovým a že v českých dějinách jde o světový zápas v Comtově duchu).

Havlíček nějakou dobu působil také v říšském sněmu a nikdy neměl příliš rád ideje revolucionářů (ačkoli komunisté si Havlíčka, jako ostatně kohokoli je napadlo, přivlastnili). Na druhou stranu hájil tehdy revoluční názor, že volební právo by mělo být všeobecné. Šlo mu vždy o konkrétní výsledky, kladl důraz na ekonomické aspekty a na vzdělávání lidu. To je pro tehdejšího novináře, čelícího romantickému vzdychání nad národním bytím, nesmírnou a vpravdě pokrokovou (kdyby slovo „pokrok“ nebylo dnes už tak zdiskreditované) zásluhou. Po porážce revoluce z roku 1848 Havlíček Borovský nepřestal s kritikou poměrů, jeho Národní noviny musely být zastaveny na začátku roku 1850 – a to se opakovalo také pak s jeho nově zavedeným časopisem Slovan. Dvakrát byl Havlíček u soudu, dvakrát ho rakouská justice ale neshledala vinným (v tom byla Habsburská monarchie mnohem liberálnější než husákovská normalizace!).

Policie si nakonec musela pomoci protizákonně a zatkla Havlíčka bez rozsudku soudu v prosinci 1851. Havlíček byl potom deportován do alpského Brixenu, kde zůstal do roku 1855. Ačkoli toto věznění bylo aktem zvůle a izolovalo Havlíčka od rodiny (se ženou se již neshledal, neboť umřela těsně před jeho návratem) i od normálního života, přece jenom ze strany rakouského režimu, tísněného revolucionáři a šovinisty, mohlo být pochopitelné a bylo určitým svědectvím o Havlíčkově vlivu. Mnohem horší bylo odvrácení se českých elit právě ze strachu před rakouskými úřady od těžce nemocného Havlíčka po jeho návratu.

Během vyhnanství napsal Havlíček Tyrolské elegie ( jde o popis cesty do Brixenu, ostrá kritika rakouské vlády), Křest svatého Vladimíra (útok na alianci oltáře a trůnu) a Král Lávra (na motivy pocházející už ze staré řecké báje o králi Midasovi, Havlíček zde kritizuje v podobenství ustrašenou netransparentnost a z ní plynoucí brutalitu rakouského režimu).

Brzy po návratu z vyhnanství, v létě 1856, Havlíček umírá… když si to tak vezmu, ani si nevzpomínám, že bychom si před dvěma lety nějak významně připomínali 150 let od jeho úmrtí. Jeho pohřeb byl tehdy jakousi národní demonstrací, Božena Němcová (jejíž tak zbožňovaná Babička se stala později jakýmsi rukojmím české idyly, ačkoli její příběh je spíše o životní tragice, ale to Češi slyšet nechtěli a nechtějí) vložila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol jeho údělu. Já bych rád, abychom dnes na Havlíčka vzpomínali ne jako na mučedníka, a když tak jako na mučedníka pro svůj zdravý rozum, ale spíše jako na toho, kdo dal českému národu věcný, liberální směr a možnost hledat svou identitu v racionálním řešení problémů pospolu s ostatními národy a zeměmi českých zemí.

Zejména je mi Havlíček ale symbolem odporu k „vlastenčení“, jak to nazýval též Masaryk, k českému šovinismu, k přeceňování naší kultury jen proto, že je česká. Havlíček je – a tak byl i pro Masaryka a Peroutku – mi symbolem poctivosti, která je české ukřivděnosti a nedůvěře v cokoli ryzího tak cizí.