Don Quijote se svým zbrojnošem nacházejí na chvíli útočiště u prostých pastevců, což Cervantes využívá k rozšíření a obohacení příběhu o dobovou vsuvku na téma lásky. Tyto pasáže budu míjet, jsou to jakési ostrůvky Příkladných novel uprostřed geniálního, zcela jinak orientovaného díla. V dalším důležitém dobrodružství dostanou v důsledku banální nehody a Quijotova bláznovství oba hlavní hrdinové pořádný výprask. Blázen, který zpyšněl nedávným vítězstvím, interpretuje současnou potupu jako trest za to, že se pouštěl do boje proti prostým lidem, nepasovaným do stavu rytířského – a takto, zcela logicky, se obrací na svého Sancha: „…když uvidíš, že se na nás sápe podobná lůza, nečekej, až proti nim vytasím svůj meč já, protože to neučiním děj se co děj, sáhni však, Sancho, po meči ty sám a dej jim za vyučenou pěkně po chuti.“ Každý si dokáže představit, jak tato řeč, vyslovená navíc v nejméně vhodné situaci, kdy rytíř, sluha i kůň leželi vedle sebe řádně zřezáni, musela působit na Sancha. Ten se ihned vzdává všech násilných povinností a bianco odpouští všem, kdo ho kdy v budoucnu nějak urazí, aby je nemusel trestat. Není to samozřejmě projev mírumilovnosti, ale jen chytré zbabělosti. Vyvstalý rozpor mezi rytířem a zbrojnošem Quijote také chytře zamluvil odkazem na slíbený ostrov, kde prý Sancho bude muset držet otěže vlády pevně ve svých rukou. Tato představa vlády nad ostrovem chasníkovi vždy zkalí rozum, takže ten se přenáší k dálkám a z dálek zpět ke konkrétní situaci, odkud k nim má vyrazit. Čili řeč se obrací zase k potulnému rytířství, k jeho pravidlům, k cestě, která se před bláznem a jeho zbrojnošem otevírá. Všechno to vychází z konkrétní situace zbitých lidí a Cervantes krásně ukazuje ohebný způsob myšlení bláznův, který, byť věří v rytířské ideály, dokáže hledat zdůvodnění pro kompromisy, neboť ve svých oblíbených románech najde příklad pro cokoli. Tak rytíř, k Sanchově překvapení, již nechce nocovat venku, nýbrž chce po svém zbrojnošovi, aby se vzmužil a dopravil ho někam pod střechu. Detail, jenž dělá postavu dona Quijota banální a v tomto konkrétním případě eo ipso autentickou: jeho mysl nad banalitou vítězí (bláznovstvím), ale jeho tělo – jako tělo každého člověka – v ní zůstává, jen takové pojetí těla může být autentické.

V Sanchovi se za těch pár dobrodružství něco událo. Na jedné straně ostrov a spolu i jakási setrvačnost v následování svého pána, na druhé straně snad začíná chápat, že rytířův vztah k realitě opravdu není v pořádku, z čehož vyplývají nejrůznější trampoty (zdá se však, že představa ostrova je mu tak milá, že ji nedokáže zavrhnout jako něco, co mohl vymyslet jen chorý mozek Quijotův). Cervantes, poté co vylíčil vývoj vztahu obou postav, zakončuje kapitolu těmito slovy, jež v celém kontextu situace evokují lépe než co jiného stav Sanchovy duše (stavy duše ostatně bývají vždycky neurčité a vždy nedořečené, smíšené, náznakové, takže autor Dona Quijota je svou kontextovou metodou, ve které vnější banality svědčí o nitru díky výbornému vytvarování detailů příběhu, blíže realitě než psychologické analýzy postav): „A Štěstěna, která jim přála čím dál tím víc, zavedla ho vskutku, když ještě neušel ani celou míli, na hlavní silnici, a hned také uviděl hospodu, kterou don Quijote k Sanchovu velkému zármutku, sám však navýsost spokojen, považoval za hrad.“

Příběh plyne svým pozvolným tokem a v hladkých, strojených větách, jejichž sloh, průměrně počestný, Cervantes nadívá mimořádným obsahem. Dobrodružství, které blázen a jeho sluha zažijí v hospodě, patří mezi ty, v nichž se quijotovský paradox opět rozzáří velikou silou. Setkání nových lidí s donem Quijotem vždy působí komicky, a tak i otázka hostinského po tom, co zbitého rytíře „tak zmalátnilo“. Sancho odpovídá hbitě, že za to může pád ze skály. Quijote je ošetřen, přitom vede své blouznivé řeči, ale zajímavější je to, že Sancho přímo před hostinskou chválí svého pána a zdůrazňuje své naděje. Cervantes jej geniálně připoutává blíže k bláznovi tím, že zbrojnoš chce vypadat před lidmi lépe a ne pouze jako zbitý tulák. Možná by si sám před sebou i připustil nějaké pochyby, ale nová situace je určitě hasí. Teď stojí za bláznem stejně jako stojí za svou vlastní důstojností, oboje najednou (tváří v tvář třetí osobě) splývá. Don Quijote a Sancho spí v komoře spolu s mezkářem, za nímž se v noci vypraví se zřejmým úmyslem jedna ošklivá služebná. Blázen si toho všimne a považuje ji, jak jinak, za krásnou dívku, jež podlehla jeho kouzlu.

Stáhne ji k sobě a přímo fyzicky prožívá to, co si o ní vysnil: „Přejel jí hned rukou po košili, a třebaže byla z režného plátna, zazdálo se mu, že má pod prsty nejjemnější a nejtenčí kment. Na zápěstích měla skleněné korálky, ale jemu se v mysli zatřpytily jako drahocenné perly z Východu.“ Z Quijotovy řeči k ošklivce plyne, jak je mučen chtíčem a jak zároveň lpí na své Dulcinei, o níž polapené holce vypráví. Na této scéně je pozoruhodné zejména to, že bláznova vznešená schopnost proměnit banalitu je velmi podobná mrzké moci chtíče, který přibarví reálie tak, aby došel svého. Obě dvě tendence se mísí (což je obecně platné – odtud zvláštní svár a spojitost lásky a libida nebo umění a kýče), jako by Quijotova vášnivá, nestabilní duše, unášená jedním proudem šílenství, náhle pocítila proud jiný, který ovšem v nějaké podobě mohl být dost možná od počátku přítomen (jako sexuální frustrace). Zároveň ale toto trapné, směšné, ba odpudivé vynoření se sexuality, které Quijota karikuje do formátu frašky, ukazuje tohoto muže jako trpitele: zbitý blázen, jejž týrá chtíč k ošklivé holce, kterou pokládá za krásnou princeznu a s níž si odřekne soulož kvůli vysněné, nereálné lásce! To je Cervantesova genialita.

Navíc příběh končí všeobecnou rvačkou, která se opět a zase proměňuje ve frašku rozmluvou Quijota se Sanchem a dalšími příhodami. Není však rytířova situace dost dobře možností lidského údělu jako takového? Je to tu tak všechno najednou a ve vyhrocené situaci, nicméně svlečeme-li iluze, kde zůstane tělesná krása? A kdo to mluví kdesi v hloubi našich snů o kráse, ne-li chtíč? Nebo také: kolikrát je srdce věrno snu, něčemu, co je dost možná naprosto nereálné, i když to zdánlivě trvá léta, a odmítá proto fyzické příležitosti, do nichž chtíč naráží čumákem jako žralok do kusu masa! Quijote, vydaný výsměchu až na dno své ubohosti, budí nejen soucit, izolovaný od něj naší normálností a životním zdarem, leč také se v něm lze poznat a pochopit jej jako bratra v údělu. Zároveň zůstává velkou otázkou, zda jeho bída není mnohem smysluplnější, vznešenější a hodnotnější než banální život okolí. Zde samozřejmě vzniká perspektiva smyslu života jako takového. K ní se vrátím později.

Při bláznově odjezdu z hospody hostinský trvá na zaplacení. Don Quijote reaguje nečekanou otázkou: „Takže je to tedy hospoda?“ A když je mu to potvrzeno, pokračuje, jako by se nechumelilo: „Pak jsem se tedy až do této chvíle mýlil, vždyť jsem si doopravdy myslil, že je to hrad, jak se sluší a patří. Ale když je to, jak pravíte, zájezdní hospoda a ne hrad, pak už věru nezbývá, než abyste ode mne nežádal žádné peníze. Nemohu totiž jednat jinak, než jak mi káže řád potulných rytířů…“ Je zřejmé, že blázen respektuje možnost omylu, ale zároveň nepřipouští, že omyl vychází z jeho obecně chybného pohledu na svět. Souvisí to s Quijotovou interpretační zdatností a pružností, která chrání jeho bláznovství, a tím dovoluje románu, aby se nezhroutil. Pro zvláštní svět dona Quijota není charakteristické to, že by zcela ztratil kontakt s realitou, naopak… všechno se točí kolem hluboké touhy, která jej ovládla, překlopit realitu, proměnit ji v román, a tak do reality stále naráží: je bláznem v heroickém slova smyslu. Stačí pouze to, aby rezignoval, aby už nechtěl, a vrátí se zpět do normálu.

Příhodu s neplacením odnese Sancho výpraskem, který dostane od chasy. Zajímavé je nyní sledovat, jak všechny příhody, jež se staly v hospodě, poznamenaly zbrojnošův vztah k pánovi. Ocitáme se tak v osmnácté kapitole, ale to je úplně jedno. Členění do kapitol nemá v Cervantesově románu žádný hlubší smysl, je spíše jen formální, a proto ho ignoruji. Sancho se vzpouzí uvěřit bláznovu výkladu událostí. Stručně a jasně mu vysvětlí skutečnost, přičemž všechno přivádí do zcela rozumného závěru: „A už tak z toho všeho jasně vidím, že se skrze ta svá dobrodružství, za nimiž se trmácíme, dostaneme do takových trampot, že nerozeznáme pravou nohu od levé. Nejsem sice žádný mudrc, ale na mou duchu bychom udělali opravdu nejlíp, kdybychom se vrátili pěkně domů – vždyť jsou právě žně a práce všude ažaž…“ Tento záchvat jasnozřivosti zároveň ukazuje, že Sancha doma nic lákavého nečeká. Jenže než don Quijote dovedl svůj chlácholivý výklad jejich společné budoucnosti do konce, už je tu náhle nové dobrodružství. Dvě velká stáda ovcí a beranů, zahalená v prach, takže Sancho nemůže rozeznat, jaká je vskutku pravda, vyvolají typické Quijotovo blouznění: vidí dvě armády, dává jim vojevůdce, popisuje rytíře, které se domnívá v prachu vidět, mluví o vévodech, vladařích atd. Zbrojnoš jeho zápalu podlehne. Podobně člověk, který stále na něco čeká a jen jeho touha mu brání jasně vidět, že je to nemožné (ale co je vskutku nemožné?), má znovu a znovu pocit, že už se mu konečně jeho sen vyplňuje, neboť tak interpretuje každou událost, jež mu dává k tomu byť jen nepatrnou záminku. A Sancho přece jen po ostrovu touží, jako jeho pán touží po románové realitě. Ty dvě tak rozdílné touhy je spojují i rozdělují zároveň.

Jak dopadlo to dobrodružství s ovcemi? Ačkoli Sancho včas prozřel, blázna svým voláním už zpět neobrátil. Ten, ovládnutý fantazií, bojoval s ovcemi, jako by to bylo vojsko, čímž si vykoledoval sprchu kamenů od pastýřů. Nakonec je poměrně ošklivě zraněn a Sancho, byť se zaklíná, že pána opustí, mu nakonec pomůže a následuje ho dál. Oba jsou zkrušeni, budí opravdový soucit, zároveň ale Cervantes připouští fraškovitý nádech. Nejde tu o kontrast komedie a tragédie, spíše o strukturu, která na dně neuvěřitelného bláznova selhání a jeho trapného utrpení nachází člověka, s nímž nelze než soucítit, ba sympatizovat. Mýlí se, škodí, nedosahuje ničeho kromě vlastního zbytečného utrpení, ba i jeho motivy jsou pochybné, na druhé straně ale žije životem, který nekončí hned u daného, dokáže svébytně toužit a za svou touhou s nasazením jít. Zatímco Sancho touží tak, jak chce samozřejmá banalita chtivosti majetku či moci, Qujiote vytváří svět, vtiskuje mu moc ducha. Jistě, je nebezpečně pomýlený četbou hloupých románů, stejně tak by bylo ovšem nebezpečné odmítnout Quijota a s ním všechno bláznivé, vymknuté, nestandardní. Jsou-li ti, které rytíř potkává (a všimněme si, jak Cervantes vytváří a zdůrazňuje kontrast mezi bláznem a jimi, naopak přítomnost postavy, která dokáže spojit zdravý rozum s entusiasmem, by dona Quijota naprosto odepsala do říše čirého šílenství), ti normální a správní, jeví se normalita a správnost příliš slabou, nehodnou alternativou Quijotova bláznovství.

Sancho si pokouší vyložit události rytířovou optikou a navrhuje pro Quijota jistě přijatelné řešení: Sanchův pán se jednou zapřísáhl, že získá „přilbu Maltabrínovu“, zatím ale na přísahu zapomněl, čímž na sebe svolal neštěstí. Když takto oba dosáhli shody, potkalo je zas další dobrodružství. Tentokrát se odehrává venku v noci. Oba mají strach, ba bláznovi se „zježily vlasy na hlavě“. Jenže brzy si událost vsadí do svého světa, čímž najde odvahu a hned se začne stavět jako tvrdý mstitel vin. Přízračný pohřební průvod, který naši hrdinové tehdy potkali, ignoroval rytířovy řeči, a ten se ho jal trestat. Nad bezbrannými „vyhrál“ snadno. Utekli před ním. Jeden z nich utéci nemohl, protože měl zlomenou nohu, a tak jeho vyprávění vysvětlilo reálnou stránku Quijotova dobrodružství i neblahost jeho rytířského působení. Je ale výmluvné, že Sancho byl spokojen s výsledkem, aniž by se nějak pohoršoval na samou podstatou věci. Využil s radostí možnosti vzít těm, kteří utekli, jejich jídlo. Zároveň tu svého pána nazve rytířem Smutné podoby, což si označený vyloží nikoli jako výstižný popis reality, ale jako nadpřirozený pokyn, aby se opravdu tak jmenoval.

Sancho hovoří naprosto upřímně, aniž by se však s Quijotem nějak střetl, vždyť oba žijí v paralelních, téměř se neprotínajících světech. To je také důležitý moment Cervantesova románu, totiž ono stýkání dvou tak osudově spojených duší, které si přitom vlastně nemohou rozumět. I lidé, kteří mají zcela jiné názory a východiska, žijí přece ve stejném reálném světě, jenž sice mohou různě vykládat, bolest, naději, radost a zejména banální materiální podklad však znají společně. Sancho a jeho pán, kteří se dokážou bavit o rytířově přízvisku Smutné podoby, ačkoli vidí svět každý jinak a každý jinak tomuto přízvisku rozumí, nejsou ukázkou nedorozumění, nýbrž naopak: bláznova imaginace přemosťuje svůj svět k Sanchovu ze své strany, zatímco Sanchův zvyk na pánovy bláznivosti dělá totéž vice versa. Lidé si mohou rozumět, i když si zároveň nerozumějí.

Blázna brzy přepadne nával domýšlivosti, patrně způsobený strachem z neznámých zvuků, a dělá zbrojnošovi přednášku o svém poslání, jež jsme dosud netušili: „Věz, druhu můj Sancho, že jsem se zrodil v našem železném věku z vůle samých nebes, abych vzkřísil věk z ryzího zlata, obecně zvaný zlatým… Já, opakuji, jenom já jsem předurčen k tomu, abych vzkřísil rytíře Kulatého stolu, dvanáct pairů francouzských a devět Synů Slávy…“ Snad je v tom ale i jasnozřivé zoufalství, vědomí, že jen na síle jeho šíleného přesvědčení závisí budoucnost něčeho, co je dávno mrtvé a co žilo už jen v jeho hlavě. Ale jak to zároveň musí být opojné, podlehnout takové iluzi! Být přesvědčen, že Sancho je opravdový zbrojnoš, a slyšet svá nabubřelá slova k němu, věřit jim. Strašidelné kouzlo noci umocnilo Quijotův paroxysmus, v němž se rozhodl, aniž by se nechal přemluvit svým zbrojnošem k rozumu, vyrazit vstříc jakémusi „věru nevídanému a vskutku strašnému dobrodružství“. Sancho má na něj čekat, ne však déle než tři dny. Jenže tomu se nechce s pánem loučit, bez něho by se bál, a tak lstivě sváže Rocinantovi nohy, aby Quijote, který na něm seděl, nemohl dál. Tak se blázen ocitl v pasti chytráka, ale chytrák chtěl docílit toho, aby blázen šel spát, což blázen hrdě odmítl – bude čekat, dokud se kůň nepohne. Cervantes neopomněl tuto komickou situaci užít k vykreslení rozmluvy mezi Quijotem a Sanchem. Sancho se bojí, drží se těsně u pána a snaží se ho zabavit vtipem, který jeho pán ale nepochopí. V té chvíli zbrojnoš mluví mimořádně inteligentně, přičemž se střetá s náturou blázna zase v jiné poloze: Quijote, který hledá všude čaroděje a obry, nedokáže přistoupit na smyšlenou hříčku, spočívající v tom, že od začátku není míněna vážně. Ostatně, kdyby tohle jen tak dokázal, jak by mohl tak fanaticky věřit svým románům? Potom přichází burleskní vložka se Sanchovým vyměšováním a konečně za svítání don Quijote s rekovným pohnutím vyráží za dobrodružstvím, aby zjistil, že to, čeho se celou noc se Snachou tak báli, byly obyčejné valchové stoupy.

V té chvíli a v tom kontrastu s atmosférou noci se cítí blázen zahanben a chytrák má navrch, užuž vybuchuje v smíchu, aby si pánovo ponížení vychutnal: „Čtyřikrát se uklidnil a čtyřikrát se vždycky rozesmál stejně divoce, jako když s tím začal. Dona Quijota už z toho čerti brali a nejvíc mu ovšem v těle hrálo, když slyšel, jak Sancho říká, jako by se mu chtěl posmívat přímo do očí: „Věz, můj milý Sancho, že jsem se v našem železném věku narodil z vůle samých nebes, abych vzkřísil věk z ryzího zlata, kterému se říká zlatý. Na mne čekají všeliká nebezpečenství, odvážné skutky a rekovné činy…“ A tak opakoval bezmála všechno, co říkal don Quijote, když uslyšel ty hrozné rány poprvé.“ Ano, blázen je poražen na hlavu, je usvědčen v jalovosti své pýchy, ba v celém svém bláznovství. Sancho triumfuje, jenže co jeho vítězství přináší kromě toho, že osvobozuje nevinné pocestné od násilí pominutého rytíře? Je to jen přistoupení na život ze dne na den, na život těch hostinských, mezkářů, děveček atd., co jsme je cestou potkali. Quijote neustupuje, vzmuží se, praští několikrát zbrojnoše a nedůtklivě se na něj obrací s argumentem, že on přece není povinen rozlišovat zvuky stoup od zvuků příšer, s nimiž by se ovšem srdnatě utkal. Zdálo by se, že Sancho odejde domů, jenže on se už s Quijotem sžil a možná mu s ním není tak úplně nejhůře – rozhodně zajímavější alternativa než návrat domů. Jsou tu také ty ostrovy, na něž si ihned vzpomene, a konečně dojde řeč i na plat. Sancho ale už ví, že od pána může sotva čekat pravidelný příjem, čili snadno se spokojí s vyhýbavou odpovědí. Ačkoli tedy, shrňme si to, don Quijote v příhodě se stoupami prohrál na hlavu, jeho „věrný druh“ na jeho bláznovství nakonec přistoupil.

A brzy je tu další dobrodružství, tak podobné těm ostatním. Blázen si totiž umane, že bradýř, kterého potkali na cestě, jak pokojně jede za svým s mosaznou mísou na hlavě, jež ho měla chránit proti dešti, je ozdoben vytouženou helmou Mambrinovou. Sancho ovšemže pána varuje, ale nakonec je hrozbou násilí umlčen. Jeho vztah k bláznovi je ale už jiný, už je mu k smíchu: „Když Sancho uslyšel, že nazývá obyčejnou bradýřskou mísu přilbou, nemohl se udržet smíchu. Připomněl si však pánův hněv, a tak toho hned zase nechal.“ Cervantes se samozřejmě nezdráhá využít komičnosti situace. Quijote oloupí bradýře o mísu, ale nenachází na ní hledí, ba vůbec shledává, že je nějaká zvláštní. Přesto vytrvá u přesvědčení, že jde jistě o přilbu Mambrinovu. A Sancho, byť pánův názor nesdílí, ba skrytě se mu směje, přece začíná rozhovor, v němž zcela přistupuje na jeho vize a opíjí se představami o slíbené odměně. Jistě tomu, co říká, nevěří tak úplně, možná v hloubi srdce vůbec ne, jenže je jaksi v povaze života, že snít je krásné už samo v sobě. Blázen naučil chytráka snít, a to je další, možná nakonec i ten nejmocnější, důvod, proč chytrák s bláznem zůstává i navzdory tomu, že už patrně poznal, že to je pouhý blázen.

Další dobrodružství konfrontuje dona Quijota se světskou spravedlností. Jakkoli se Sancho a jeho pán utápěli v řečech o králích, vévodech, o ostrovech a královstvích, král, který vládl Španělsku, byl mnohem více než jen románovou postavou, byl principem státu, pořádku a práva. V jeho jménu vedli odsouzené zločince v poutech na galeje. A zbrojnoš si jich všiml jako první, přičemž, znalý svého pána, bláznovi ihned jasně vysvětluje, oč jde. Ten ale nebere věc na lehkou váhu, nýbrž ptá se odsouzenců na důvod, proč dostali takový trest. Cervantes si dává na odpovědích záležet. Galejníci se nesnaží ze sebe udělat nevinné lidi, jejich zhuštěné příběhy ale nestavějí tehdejší „spravedlnost“ do úplně nejlepšího světla. Důležitá je také role drábů, kteří vše dosvědčují. Quijote se přitom nechová jako úplný blázen, je celkem na úrovni v otázce mučení (záleží na otrlosti obžalovaného, ne na svědectví a faktech), argumentuje pro prospěšnost kuplířství atd. Nakonec ale podlehne své potřebě lidi zachraňovat i proti všem rozumným důvodům. Ostatně i Sancho se nad jedním z galejníků ustrne a dá mu minci! Rytíř Smutné podoby tedy vyžaduje po drábech, aby vězně pustili, což patřičně zdůvodní jednak tím, že jejich vina se nezdá jednoznačná, jednak touto zvláštní, quijotovskou „moudrostí“: „A myslím též, že je věru kruté dělat otroky z lidí, které Bůh i příroda učinili svobodnými… Ať si každý zde na zemi poradí se svým hříchem, jak už sám dovede, Bůh na nebesích pak již dobré odměňuje a zlé trestá a nesluší se též, aby se počestní lidé, když se jich to vlastně ani netýká, chovali ke svým bližním jako nějací mistři popravčí.“ Nelze si přitom ani v nejmenším myslet, jak známe Quijota, že by odmítal trestání vin, jde mu však v rámci rytířského pojetí světa o trestání svévolné, o rozličné mstění se jedněch na těch druhých, o boje rytířů, králů, čarodějů apod. mezi sebou. V takovém světě je zcela legitimní, když se někomu zamane, že chce osvobodit královské vězně, neboť se mu to tak zdá správné. Za vším je navíc Bůh, vyšší spravedlnost, která přeje těm „dobrým“. A Quijotovi se nakonec podaří galejníky osvobodit, přičemž od nich nabubřele žádá, aby si z vděčnosti k němu zase vzali pouta a šli pospolu za paní Dulcineou, jíž vylíčí tu slavnou příhodu osvobození. Jistě, galejníci odmítli z pádného důvodu, vždyť by byli znovu zatčeni. Blázen vypění, a vznikne tak konflikt, v němž galejníci svému osvoboditeli pěkně nabijí.

Quijote opět prohrává. Uzná příčinu celého neúspěchu („kdo prokazuje dobrodiní kdejaké holotě, vodu do moře lije“), dokonce uzná, že měl poslechnout Sancha, a následuje jeho rady, ovšem pod podmínkou shody na tom, že nejde o ústup, aby se schovali někam před trestající královskou policií (tzv. „Svaté bratrstvo“). Příběh o osvobození galejníků vyznívá ve prospěch zdravého rozumu a světské spravedlnosti, byť nedokonalé, ovšem také v neprospěch celkově bláznivého, ba dokonce divokého Quijotova pojetí světa. Kdo moudrý by přece mohl mít zájem na džungli plné svévole? Jenže na druhé straně spravedlnost nemůže stát jenom na tom, že tak to prostě na světě chodí a tak je to třeba přijmout. Quijote, poražený blázen, klade důležité otázky. Jako už tolikrát, i zde se ukazuje, že zavrhnout bláznův postoj nelze tak úplně beze všeho, zbyla by nám totiž jenom nelidská mašinérie, mající své ospravedlnění nanejvýše v principu menšího zla. Cervantes sonduje hlubiny života tak, že nechává prohrát a zesměšnit karikaturu nejušlechtilejších principů spravedlnosti, aby po jejím pádu zanechal jen prázdno. Očkuje proti nezodpovědnému snění i proti spokojenosti s tím, jak svět leží a běží. A to oboje dělá naprosto jednoduše, ilustrativně a s nesmírnou bystrostí.