Írán neboli Persie patří k nejstarším civilizacím vůbec, v nichž koření Evropa. Jde, vezmeme-li za své Hitlerem zdiskreditované dělení, o Árijce, k nimž patří ještě např. kultura indická (jistě vizuálně dost odlišná od nacistických ideálů blondýna s modrýma očima). Druhá hlavní linie evropských kořenů představuje Semity, čili např. mezopotamské kmeny, a ovšem zejména Izrael. Židovskému prvku v dějinách Evropy bylo dáváno za vinu všelico, ač nebo i právě proto, že z jeho podkladu vyrostlo křesťanství. A právě kritika křesťanství, už ani ne tak církve jako přímo křesťanského světonázoru, se stala v 19. století velmi svůdná, a to s ambicí nahradit staré učení něčím novým, ryzejším. Schopenhauer, velký učitel Friedricha Nietzsche, zaútočil na židovský prvek v křesťanství a hodnotné věci v náboženství svých předků se vydal hledat až do árijských náboženství staré Indie. Co hledal, to našel, totiž askezi, pesimismus, popření života. Symbolem marnosti a hrůzy tohoto světa se mu stala vůle, tvořící a udržující všechno při životě, vůle především jako pohlavní pud, a symbolem vysvobození z koloběhu marnosti zase nicota, odříkání, zánik. Nietzsche, muž neslučitelný se soudobým měšťáckým, moralistickým křesťanstvím, se také orientoval na východ a hledal nějaký árijský zdroj, který by vyhovoval jeho potřebám. Jaké to byly potřeby?

Jeden z hlavních rozdílů mezi Nietzsche a Schopenhauerem je asi tento. Tvůrce díla Svět jako vůle a představa vycházel z teoretické filozofie, čili věřil hlubokém spekulativnímu náhledu Kantovu, na nějž narouboval své metafyzické pojetí světa – teprve z tohoto základu, který se odvolává i na Platóna, a tím se stává konformním s klasickou evropskou filozofií, je Schopenhauer veden k životnímu pocitu indického náboženství a také k interpretaci života po stránce mravní, fyziologické, estetické atd. Nietzsche už na metafyziku nevěří, a to bytostně. Já osobně nesouhlasím s tím, že by to z jeho strany byl relativismus, který připouští, co si kdo zamane či co kdo vidí ze své perspektivy. V žádném případě jsem z něj nikdy neměl pocit, že by rezignoval na to, že de facto pouze jeden názor či lépe postoj je správný, právě naopak. Je to Nietzsche bojovník, který boří kladivem staré, protože je to špatné, a proti starému staví svůj pozitivní program. V ničem metafyzik, ve všem fyziolog; fyziolog jistě nikoli ve smyslu vědce, zkoumajícího fungování tkání a organismů, ale ve smyslu myslitele, který za idejemi a pravdami hledá naše tělo, naše potřeby, často různě pokroucené, potlačené, nepochopené. Je to boj za život proti popírání života. Nietzsche by v žádném případě, domnívám se, neschválil moderní sexuální revoluci, masovou volnost těla, která se prosadila postupem bojů proti té či oné formě pokrytectví, postupem vědy a otevřenosti. Pro něj šlo právě o ty ideje a pravdy, o reinterpretaci evropské kultury tak, aby se stala životnou, aby se napájela z těla a proměnila jeho energii v novou éru, v elitářskou vizi nadčlověka.

Takový projekt není zase tak nový a revoluční, jak by se mohlo zdát. Nietzsche se svými útoky proti starým hodnotám nevyděluje z evropských tradic, ale definuje se jimi a vidí se v jejich perspektivě. Málokdo byl tak znalý Evropy, tak zakořeněný v její kultuře, jako byl právě on (snad i díky tomu, že byl filologem). To nové, co Nietzsche hlásal, není možné tedy pochopit bez starého, on shrnuje zkušenost a dělá z ní závěry, jeho fyziologický instinkt má mnohem blíže k francouzským moralistům, líčícím nadčasová tajemství lidské povahy, než k nějakému pokrokáři, který věří v překonanost minulosti. Nietzsche začíná svůj vývoj právě návratem k řecké tragédii a ve svém vrcholném díle, Tak pravil Zarathustra, se vrací ještě dál až k úsvitu starověkých civilizací. Na rozdíl od historika, který se ptá na faktografii té které doby (a Nietzsche historii ze svého pohledu často kritizoval), i od metafyzika, který věří, že se mu podaří najít abstraktní pravdu o člověku a jeho dějinách, fyziolog Nietzsche hledá nějaký spojující prožitek napříč dějinami, který by oslavoval život, který by se soustředil na krásu a hloubku jeho pozemskosti, v níž je nový náboženský prostor proti staré víře. Byl to člověk, pro nějž místo metafyziky, vědy či morálky hlavním živlem bylo umění. Proto attická tragédie a proto Wagner, proto „artistická metafyzika“, proto aforismus a nekonzistence, citovost.

Proto je pro Nietzsche Bůh mrtev, protože křesťanství, jak ho viděl a znal, jak bylo ve vší kultuře, vzdělanosti, společnosti, je neživotné a svou neživotnost si svým způsobem ale neslo už po staletí, vlastně od počátku. Neznamená to, že neživotnost je jeho jediná možnost. Nietzsche třeba obdivoval středověkou katolickou církev, její vůli k životu, její aristokratický vzhled. Mohl by uznat a respektovat Boha jako hluboce intimní vztah s transcendencí, jak o to bojoval jeho současník Kierkegaard, tím by se ovšem jeho základní úhel pohledu musel jistě vyšinout ze stanoviska pouhého „fyziologa“. Nietzsche nehledal nějakou niternou zakotvenost v definitivním, lidsky srozumitelném, smyslu vesmíru, nehledal spásu, ale vítězství života nad tím, co ho obklopovalo, čili nad měšťáctvím, pruderií a rovnostářstvím, či nad optimismem a nad uzavřeností života do úzkoprsého koloběhu toho, co se má. Morálka, hodnoty, proti nimž se Nietzsche tak rezolutně staví, nejsou hlubinnou pravdou srdce, ale jsou společenskou lží, jsou jen manipulací a infekcí organismu. Cílem je vysekat se z těchto sítí a najít vizi, která by ospravedlnila tvůrčí sílu života samu v sobě, jako cíl a smysl všeho. Nadčlověk je umělecké dílo tvůrčího člověka, je to u Nietzsche oblíbené volání: staň se sám sebou! Život nemá smysl v tom, odkud kam jde, v časové ose, ale v tvůrčím okamžiku nekonečné hloubky, ve kterém se naplňuje – proto Nietzsche popírá čas v myšlence, kterou považuje za nejdůležitější ve své knize o Zarathustrovi, totiž v myšlence věčného návratu téhož (Einstein v jedné kondolenci, již napsal manželce svého přítele, vyjádřil také přesvědčení, že čas je pouhá iluze – a de facto i ta náboženství, která věří ve věčnost jako v něco konečného a pravdivého, považují čas za jakousi jen přechodnou formu světa).

Tvůrčí čin je předpokladem autentické existence, v něm se realizuje život a smysl života i kosmu, v něm se člověk stává sám sebou. Samozřejmě nejde o žádný relativismus, jde o běžný vývoj osobnosti, která se stává sama sebou tím, že nikoli pouze přejímá a připodobní se okolí, ale tím, že vnáší něco svého, že vstřebává, prožívá a tvoří sebe. Na úrovni definice té či oné hodnoty nemusí být mezi lidmi rozdíl, ale určitě se projevuje v chování, v tom, jak se stavějí k okolí, jak s ním zacházejí a vnímají je. Jejich vlastní cesta přitom není libovolná, je jejich růstem, růstem jejich života – jen tak se život může prosadit. Nietzsche měl vždy svůj velmi vyvinutý smysl pro jedinečnost jiných lidí, ať už je napadal či chválil, vždy šel právě po jejich tvůrčím úsilí a jeho zápasu (to je obsaženo také v jeho pohrdlivém označení Danta za hyenu básnící v hrobě). Tak musel přemýšlet i nad Zarathustrou a tak mu Zarathustra mohl na obzoru mlhavého dávnověku vyvstat jako člověk, od něhož je třeba začít znovu, aby všechny hodnoty mohly být přehodnoceny. Není to však boj za nějaké teze, je to tvůrčí čin, kterým se Nietzsche sám výrazně dotváří a jenž by měl ve čtenářích probudit jejich vlastní tvůrčí sílu (a zde je třeba zásadně odmítnout chápat tvůrčí proces jako něco, co se dá naučit v nějakých těch literárních akademiích – tvůrčí proces je především cesta, jak být sám sebou, byť by po nás nemělo zůstat jediné umělecké dílo).