Postava náboženského učitele Zarathus(š)try spadá do íránského okruhu zkušenosti a při letmém seznámení se s ní úvodem k sérii článků o vrcholném díle F. Nietzsche vyjdu z prvního dílu Eliadeho Dějin náboženského myšlení (Oikúmené Praha 1995). V Íránu koření mnohé z později velmi vlivných představ: dualismus, učení o spasiteli, o konečném vítězství dobra, mnoho z pozdější gnoze a renesančně-platónské představy mága. Pokud jde o samého Zarathustru, víme o něm málo, takže se k jeho postavě lze postavit několika vylučujícím se způsoby. Dva hlavní jsou tyto: 1. Zarathustra jako historický reformátor tradičního etnického náboženství Indo-Íránců z druhého tisíciletí př. Kr.; 2. Zarathustra jako smyšlená postava, jež reprezentuje jeden z aspektů íránského náboženství, zvaného mazdaismus.

Eliade chápe Zarathustru jako historickou postavu. Ačkoli o něm víme velmi málo, lze říci, že pokud žil, žil někdy kolem roku 1000 př. Kr. ve východním Íránu, byl knězem a autorem náboženských textů, ghát, které patří do staré indoevropské náboženské poezie. Žil mezi kmeny usedlých pastýřů, byl ženatý a měl děti. Když se ale postavil proti kněžím, musel utéci, hledat ochránce, bojovat proti odpůrcům a shromažďovat příznivce. Z gáth se zdá, že se prorok nového učení zvláště soustředil na vizi potrestání nehodných a odměnění hodných a že často váhal a upadal v pochybnosti. Zarathustrova postava se později stala objektem mnoha a mnoha legend, takže se proměnil v mýtus.

Ačkoli náboženská zkušenost Zarathustrova mohla souviset se šamanskou extází (tu lze vyvolat např. konopím), přece jen se zdá, že její hlavní orientace vede jiným směrem, a to tím, který je bližší pozdější křesťanské náboženské zkušenosti. Prorok dostává zjevení přímo od svého Pána a jeho úkolem je následovat ho, napodobit ho v Pánově vůli a rozhodnutí se pro dobro. Věřící je svobodný, podle Eliadeho dokonce nepokládá zoroastrismus věřícího ani za „sluhu“ Božího, jak to naopak zdůrazňuje semitská tradice. Ve shodě s ní ale Zarathustrovo náboženství vyznává jednoho nejvyššího boha, stvořitele všeho z ničeho, záruku dobra, které nakonec zvítězí. Boj dobra a zla je zakořeněn na úrovni nižších bytostí, jejichž otcem je právě nejvyšší bůh, Ahura Mazda. Mezi tyto nižší bytosti patří Spentá Mainjua a Angru Mainjua, tj. Blahodárný a Zhoubný duch, přičemž postavení obou duchů není dáno jejich bytností, že by jedna byla dobrá a druhá zlá, nýbrž jejich svobodnou volbou: jeden zvolil dobro, druhý zlo. Boj řádu proti lži se realizuje v Zarathustrově celkem radikálním odmítnutí tradiční íránské víry a je živen nadějí v konečný soud a odměnu či trest. S tím souvisí i víra v celkové, brzké proměnění světa, které bude suverénním činem Ahura Mazdy, čímž se proti tradiční cyklické časovosti prosazuje jednoznačně lineární eschatologická vize. Proměna světa bude definitivní a jednou provždy. Nelze se samozřejmě ubránit dojmu, že zoroastrismus předjímal mnoho ze základních rysů křesťanského náboženství. Nietszche ve svém Zarathustrovi se pokusí velice svébytně právě o návrat od lineární eschatologie k původnímu cyklickému chápání času, a tím jakoby podřezat západní křesťanské vidění světa u samotných jeho kořenů.

U Zarathustry pramení také v gnozi a později i v křesťanství silný dualismus dobra a zla, duchovního a tělesného. Eliade vidí také paralelu s myšlením upanišad, neboť íránský prorok, stejně jako indičtí mudrci, klade důraz na spekulaci, meditace a esoterismus. Ačkoli po stránce kultu Zarathustra zdůrazňuje duchovní podstatu proti krvavému zabíjení zvířat, je význam kultu přece jen zásadní a mysticky souvisí s konečnou proměnou světa. Kněz, který koná obřad, je už nějak součástí konečné proměny. Odtud také íránská koncepce mága, která se ale nejrůzněji proměňovala, takže interpretovat ji je obtížné. Zoroastrismus nebyl učením statickým, bez kontaktu s okolním světem a jeho dynamikou. Musel se postupně vyrovnat se synkretismem Peršanů a Médů a přebírat mnoho různých podob a důrazů. Tak třeba o mázích se zdá, že v průběhu médské říše, čili v sedmém století př. Kr., tvořili jakousi dědičnou kastu kněží, srovnatelných s levity a bráhmany. V synkretismu řeckém a římském se později stalo perské náboženství s kořeny v zoroastrismu, tzv. mithraismus, snad nejvlivnějším učením v té době a v tom zeměpisném okruhu, kde se postupně začalo prosazovat křesťanství. A římští císaři samozřejmě měli spíše sklon podporovat synkretický mithraismus proti exkluzivnímu křesťanství. Zarathustra by v tomto smyslu mohl být chápán spíše jako konkurent semitského ducha, jako představitel indo-íránské, árijské, kultury, jejímž dědicem mithraismus byl.

Leč vrátím se ještě k jedné výrazné souvislosti mezi původním zoroastrismem a tím, co učilo o mnoho později křesťanství (zejména pak apoštol Pavel), totiž k údělu člověka po jeho smrti. Podle Zarathustry nebyla smrt člověka něco, co je nutné drasticky oplakávat, smrt je naopak cesta – pro toho, kdo byl dobrý – k zadostiučinění (potrestání zlého také není ovšem žádný důvod k pláči). Je tu zajímavý a důležitý moment jakési posmrtné cesty k identitě, totiž pro dobrého člověka, jehož duše potkává svou daná, tj. své vlastní Já, které ji předchází a jež je důsledkem toho, jak člověk působil (v náboženském smyslu dobře) zde na zemi. Teprve ve smrti se tedy proměnlivá duše člověka, jeho osud, jenž je pohlcovaný zapomněním, proměnou a nevratnými vrypy bolesti i štěstí, může setkat s vlastní identitou. Je to šance daná pouze duši dobré, zlá je naopak vydána do věčných temnot. Toto rozdělení zrna od plev se odehrává díky Mostu Rozhodčího, který nedovolí projít nehodné duši k její vlastní identitě.

Pravá identita člověka položená v budoucnosti, za prahem smrti, souzní hlubinně se Zarathustrovou nadějí v konečné proměnění světa. V tomto kontextu dostává nový význam též stará víra ve vzkříšení zemřelých lidí v jejich tělech, kterou Zarathustra převzal (a na níž bude klást velký důraz již zmíněný Pavel z Tarsu). Citujme nyní z Eliada: „Vzkříšení se tedy začleňuje do konečné obnovy, jež sama o sobě předpokládá všeobecný soud. Řada představ, z nich některé poměrně starého data, se nyní skloubila ve velkolepou eschatologickou vizi: celý, od základu obnovený svět vlastně představuje nové stvoření, které už nebude porušeno útokem démonů; vzkříšení mrtvých, ve skutečnosti znovustvoření těl… se rovná kosmogonii, což je archaická představa společná několika indoevropským národům, která však v Indii a v Íránu došla pozoruhodného rozvinutí.“

Myslím, že je celkem zřejmé, že Zarathustra je velice zajímavé téma pro každého, kdo se chce vracet ke kořenům evropské civilizace a radikálně přehodnotit její hodnoty. Je tu lineární pojetí času, téma dualismu dobra a zla, odměny a potrestání, eschatologie, proměna světa a vzkříšení těl. To všechno spolu souvisí, zapadá to do sebe, nelze proto vyjmout jen tak jeden z pilířů, třeba morálku či eschatologii, a tvářit se, že to, co zůstalo, lze brát vážně. Má-li tu být alternativní pohled, musí vycházet z celkově jiné perspektivy, musí popřít všechno to, co jsem právě zmínil, a nahradit to zcela jinou konstrukcí. A to je podle mého názoru základní cíl, který Nietzsche ve své knize sleduje.