Všimli jste si, že do kštice léta už červené bobule jeřabin vetkávají první bílé vlasy? Tráva žloutne a čeká se už jen na vratiče, aby vrátily zase léto aspoň do žní, neboť po nich a po svaté Anně si už všechno stejně šeptá o podzimu. Aristotelés se kdysi zamýšlel nad tím, co je příčinou toho, že rostliny kvetou a že vytvářejí semena, a odpověděl si jako asi každý z nás: příčinou je život nové generace. Jak ale může být příčinou něco, co už je (květ), něco, co ještě není (plod)? Starověký filozof si uvědomil, že tato příčina, tzv. teleologická neboli účelná, je jiná než ta příčina kopnutí, která způsobuje pohyb balónu. Nakonec rozlišil ještě víc možných typů příčin, ale dodnes zůstává vysvětlení účelnosti v přírodě záhadou. Snadné je sice říci, že v důsledku přírodního výběru prostě nemohly přežít ty druhy, které se nerozmnožovaly, a tak tu nejsou. Otázka ovšem zůstává: kde se hmota naučila „myslet na budoucnost“? Proč by se nějaký objekt měl snažit o to, aby po sobě zanechal potomka? Proč se celý život tak ústředně točí kolem rozmnožování a není spokojen se svou existencí jako kameny nebo oblaka? Ano, kdyby tomu tak nebylo, nebyl by tu, ale proč by tu měl být?

Podobné tajemství je intencionalita, je však, zdá se, vlastní jen člověku: je to totiž záměrnost (může být záměrnost nevědomá? – a má liška vědomí, když o ní dokážeme říci, že kolem kurníku chodí záměrně?). Brentano a Husserl se kdysi s pomocí intencionality snažili zachránit metafyziku před nevyhnutným zánikem. V lidské schopnosti sledovat ušlechtilé a věčné cíle, hledat osvobození od marného koloběhu života, se vždy spatřovala jakási naděje v to, že z nějakého hlubšího hlediska náš život může být kosmicky smysluplný. Člověk může mít svůj projekt, zatímco u lišky nebudeme očekávat, že místo chytání slepic (i když pro lov může vyvinout svou osobitou strategii) půjde na misie nebo se rozhodne vyrovnat se umění toho, kdo namaloval fresky v Sixtinské kapli. A lidský projekt, ať už si každý z nás o tom či onom projektu může myslet cokoli, je hlubší příčinou budoucnosti toho, kdo si ho předsevzal, než květ je příčinou plodu. Ať je proměna květu v plod jakkoli zázračná, můžeme vždy velmi snadno dopředu říci, ze znalosti květu, jaký bude plod. Z květu jabloně nevznikne plod třešně. Ale člověk sám je svou intencí a tím, jak ji uskutečňuje, měněn. Nevstoupil na běžící pás, jak být proměněn v něco, on sám naopak je tím pásem i jeho břemenem, on sám okolnostmi toho, jak se proměňuje, se může a nemusí začít proměňovat jinak a vytvářet tak změnu změny. Či jinak řečeno: na půl cesty odbočí k višni, ačkoli vyšel z květu broskvoně.

Když se rok začíná otáčet k zimě (zpočátku velmi nenápadně tuto změnu směru lze poznat pouze ze zkracujícího se dnes), vše se připravuje na další zachování štafety života. Je to neustálá střída smrti a rození, která se Schopenhauerovi zdála příčinou všeho zla, od níž se je třeba osvobodit duchovním skokem do nicoty (nirvána). Já se ovšem v tomto čísle hodlám věnovat opačnému projektu, totiž vrcholnému dílu Friedricha Nietzsche o tom, jaký projekt je třeba životu dát, aby mělo smysl ho žít. Ať už tak, nebo tak, intencionalita v tom nejsilnějším smyslu je příčinou toho, že žijeme v dějinách, že můžeme spojovat a chápat, že budoucnost musí existovat, protože ona – ať už v miliardách lidských myslích vnímána sebeodlišněji – je toho všeho příčinou. Rezignujeme-li na budoucnost, ztratíme dějiny a s nimi i lidství.

Kromě pokračování různých cyklů, sbírek a děl v tomto čísle můžete najít krátkou úvahu nad K. H. Borovským (jsem rád, že jsem se k tomu konečně dostal) a jako v červenci vždycky i prázdninové tipy (pokusím se je napsat dříve, než skončí prázdniny). Ať se vám léto vydaří! Budete-li chtít, můžete si na podzim otevřít zářijové číslo s ústřední otázkou, již bych formuloval takto jednoduše: k čemu kultura?