„Nalij starého falernského, hochu, / trpkou lahodou ať nám pohár kyne…“ (citováno podle Triumvirové lásky, Státní nakladatelství krásné literatury a umění Praha 1964)

 

Takto začíná jedna z nejslavnějších básní geniálního latinského básníka Gaia Valeria Catulla. Vracel se k ní Puškin (báseň Chlapci), spřízněné téma najdeme v Goethově Dívánu, ale také jinde ve světové poezii. Není to báseň pro Catulla příliš typická, neboť ten svůj osobitý talent uplatnil zejména při posměšcích, satiře a frivolnostech, což ovšem k pijáctví nemá daleko. A pijáctví se s básnictvím a uměním pojí snad od věků. Člověk velmi dobře chápe proč, umělci jsou totiž lidé, kterým nesvědčí střízlivá všednost, naopak ať intimně nebo ve skupinách, kdy se vedou vášnivé debaty, touží věřit, že jejich prožitky, jejich vize a tvůrčí úsilí jsou něco, co neumře s nimi, co je nějak spojeno s tajemstvím kosmu, a tak prahnou po opojení. Tvoří-li a hledají-li inspiraci, žijí-li pro své dílo, jsou opojeni, ať už zuří nebo jásají nebo pláčou. V tom je velký rozdíl mezi pitím jako útěkem před nudou, problémy atd. a pitím, které je součástí tvůrčího života. V opilosti může člověk létat jak anděl a zároveň být nahý jako zvíře, prochází tak svou vržeností a může nabýt svobody, jíž opatrná střízlivost nikdy neporozumí. Pijáctví je zároveň cosi více než jen střídání střízlivosti a opilosti, pokud se integrita člověka neruší a pokud o tu integritu jde. Tvůrčí proces spojuje obojí, v obém dochází zajímavých podnětů: je to nové a nové dozrávání toho, co vzešlo v opilosti, za střízlivého slunce a toho, co vzešlo v tomto slunci, za mihotavého mlhava opilého blouznění.