Nedávno zase vyvolalo celonárodní nadšení (aspoň noviny se takto tvářily, neboť návštěvníků zase miliony nebyly a být ani, z praktických důvodů, nemohly) vystavení našich korunovačních klenotů zrakům veřejnosti. Člověk si říká: jak je to v bytostně republikánské zemi, jakou Česko je, vůbec možné? Každý má jen chvilku na to, aby se klenoty pokochal, a žádné soukromí, čas a podmínky ke kontemplaci a k pohnutí nad českými dějinami, které se v korunovačních klenotech zračí. Osobně považuji za smysluplnější a značně hodnější zájmu o českou historii a státnost přečíst si jeden svazek Palackého Dějin, než se dívat na klenoty. Nebo tam lidé chodí opravdu zejména díky tomu, že jsou ty věci tak krásné? Pochybuji o tom, myslím totiž, že docenit krásu těchto šperků může pouze odborník – a mně osobně, když jsem klenoty viděl na obrázcích, moc krásné nepřipadaly. Bez královské hlavy jsou vlastně jenom pohnutou vzpomínkou.

Ne, nehlásím se k royalismu a jsem určitě proti tomu, aby se Česko někdy stalo zase královstvím. Zároveň nemyslím, že by spor mezi republikánstvím a royalismem hrál dneska nějakou roli, republikánské USA i royalistická Británie jsou mi stejně sympatické systémy (a proti tomu je mi francouzský rozchod s předrevoluční historií protivný). V českých poměrech jsou korunovační klenoty nejspíše symbolem jakési národní tradice, státnosti, vždyť tak malý region, obydlený navíc převážně Slovany, měl kdysi tak velký vliv, že jeho král byl císařem římským. Řekl bych, že to je hlavní důvod, proč lidé chtějí klenoty vidět. Patří k hrdosti nás Čechů stejně jako Hradčany, Karlův most nebo Karlštejn. Jenže taková hrdost je povrchní a přímo tupá, pokud se neptá na kontext. Náš národní projev můžeme spíše sledovat v dobách národního obrození či po roce 1945, kdy došlo k vyhnání německého obyvatelstva. Historie Přemyslovců, Lucemburků, doby husitské, vlády Jiřího z Poděbrad, doby jagellonské, ale také ne úplně temná historie zemí koruny české pod vládou Habsburků nebo první republika, to není nic národního. Korunovační klenoty jsou české, protože patří českému králi, ale takový král není nutně Čech, nýbrž je definován tím, jakému území vládne. To, že česká koruna jako území vůbec existovala, to je zásluhou německých císařů, kteří odměnili naše krále, jejichž národnost už za přemyslovského rodu rozhodně nebyla čistě česká. Z hlediska šovinismu by se tak korunovační klenoty měly považovat za symbol fatální kolaborace zrádných odpadlíků s Němci, a měly by být zničeny.

Budeme-li si více vážit naší skutečné historie, a ne jen slupek, do nichž ji oblékli obrozenečtí šovinisté a komunisté, mohou být české korunovační klenoty velkou inspirací pro vykročení ven ze zakletí českých tradic ven ke světovému kontextu. Zároveň může reflexe nad tím, co pro nás vlastně znamenají, navodit důležitou otázku kontinuity mezi univerzální civilizací středověku a civilizací naší, která se nějak ztratila sobě samé ve vlastní pýše nad tím, jak je moderní, jak nezávisí na minulosti. Mají-li být ovšem korunovační klenoty jenom atrakcí pro zástup moderních mloků, to ať raději odpočívají na věky jako blaničtí rytíři.