Pokud jde o mě, oblékám se obyčejně… i když vlastně ani tak ne. Nedávno u piva mi kamarád říkal, že chodím v oblečení pro o generaci, ne-li o dvě, starší muže, než jsem sám. Je ovšem otázkou, zda vůbec něco jako generační oblékání dnes ještě existuje. Zdá se mi, že sportovně a mladistvě oblečení dnes chodí také lidé, kteří mladí nejsou. Občas to ve mně budí rozporné pocity, protože je sice fajn, když je někdo celkem mladistvý i v pozdějším věku, je ale i otázka, jestli ta mladistvost neznamená i určitý typ věčné nedospělosti a povrchnosti. Je-li tomu aspoň zčásti takto, i já se snažím ukázat svým oblékáním, že nejsem mladý, ať se mi to líbí, nebo nelíbí, v onom smyslu, že bych měl rád sport, povrchní krásu života a že bych se stranil rozjímání, hlubokého studia a zadumaného ústraní. Jak jinak by ostatně mohl vznikat časopis, který právě čtete, kdybych trávil život tak, jak je přiměřené věku třicátníka?

Je ale věk definován počtem let a způsobem oblékání? Jde-li o nonkonformismus a idealismus (i když obě dvě ta slova je třeba chápat trochu více nonkonformně a idealisticky, než je dnes, kdy jsou uchvácena hnutími baťůžkářů, Greenpeace nebo skleníkovou kulturou literárních časopisů, obvyklé), mám jich přehršle. Mé oblékání také nemá být výraz stáří, i když obyčejní lidé, zvyklí na obyčejná měřítka, to tak mohou brát. Oblékám se asi tak, jak bývalo zvykem u prostých lidí, bez ohledu na věk, za první republiky. Je v tom určitě dost velká distance od masové poválečné kultury, ale zároveň nechuť se vracet k elitářství, které by mi na mně připadalo v oblékání tupě výstřední. Nezakládám si na tom, jak jsem oblečen, jen bych rád, aby bylo vidět, že si na tom nezakládám a že zároveň neklesám k vulgaritě nebo k tomu, co je běžné, normální, bez odkazu mimo poválečnou masu. Oblečení pro mne musí být druhotné, ale přitom výmluvné a důstojné. Nikdy ne výstřední!

Na druhou stranu na jiných lidech se mi výstřednost nezřídka líbí. Ať už pankáč či transvestita nebo zbrojnoš ve středověké zbroji či šlechtické úbory minulých staletí, to vše na mne může působit blaze (vždy jde ovšem o kontext). Vůbec bych nebyl proti tomu, kdyby se svět módy vracel do minulých staletí mnohem výrazněji, než je tomu zvykem. Sám bych se na tom neúčastnil, ale rád bych se na to díval.

Nikdy jsem nesouhlasil s vulgárním a povrchním truismem, že šaty dělají člověka. Šaty nikdy nemohou být důležitější než člověk sám, nikdy nemohou být maskou, za níž se člověk schovává (v obou případech jde o něco, co se pouze zdá, tak jako se zdá lež), ale při šťastné příležitosti se mohou stát něčím, co člověka rozvíjí, co může podtrhnout jeho osobnost a osobitost. Ano, určitá osobitost temperamentu, která se zvýrazňuje způsobem oblékání, by měla být vedle přízemní potřeby zakrýt tělo tím hlavním důvodem, proč se dobře (to slovo ale nyní znamená zcela něco jiného, než se obecně míní) oblékat.

Ale vždy je lépe věnovat oblékání méně času než-li více… jsme totiž lidé, nikoli figuríny do vitrín (jak se aspoň domnívám).