Již Krona vládce uznává

a holduje mu v nadšení

každý chytrák kol na zemi…

těch zdravicí je záplava,

jež touha vede chytlavá

být oblíbený u dvora

a nejíst chléb, jenž okorá,

leč lahůdky mít na stole

a lichotkami zápole

je zdarma míti seshora.

V tom ve zmateném povyku,

když šíří se ta novina,

že vládce nový Zemi má,

je otcovrah spíš ze cviku,

války se děsí, konfliktu,

toho, že bude pošpiněn,

a tak rce: ruce umyjem!

Varlata mrští do moře

by sklonil se níž v pokoře

a smyl vinu ze mnohých jmen,

leč moře, když to přijalo,

kol se bouří v divém varu,

hláď hned vidíš mnohotvaru,

jak by zrůdu jakous ťalo

všechno to, co se událo,

jak by tělo prapodivné,

co se z vodních útrob líhne,

probralo se k žití právě,

nebo jak by mládě hravé

z gigantovy lezlo výhně.

Všichni žasnou, co se děje,

je hrůza špatně tajena,

když moře náhle zasténá

a gejzírem nad peřeje

zástup stoupá, zapřažen je:

ryby, hvězdy, chobotnice

mušli táhnou, na níž skví se

Afrodité, paní krásy,

která srdce omotá si

kolem prstu růží z líce.