XVII

Už rozkvétají kočičky,

už kvetou podél cest,

už sluneční paprsky

dmou břicha kalných řek,

už první včelka vylétá

a první motýl s ní

a málo zbývá do léta,

když teplý déšť se mží.

Po asfaltu jdem děravým

a radost máme z krásy cest

a milujem se, pámbuví,

v tý vůni bílých kočiček.

Už rozkvétají květy lip

a lásky je tu zase čas,

když pozdní večer májový

nes kuku vprostřed lesa krás.

XVIII

Tramvaj cinká své

cililink, cililink

a v jasné dálce kdesi mizí,

zda zabočuje, míří přímo,

to ví snad jenom ptáka křídlo,

co letí nad ní s křikem svým:

cililink, cililink, cililink,

jako když se vítr žene

tramvaj hučí a koleje

se chvějí krokem loudavým,

jak stará bába oddechuje

a žvaní o všem hlasem svým,

ta tramvaj tlustá, cililink.

XIX

Vznosná krása futurismu

zakletá do lepu blizen,

co se sklánějí v šeříkovém květu

nad lavičku, na níž sedím,

a ovánějí mě krásnou vůní

těch strnulých pláten de Chirica

Carry & spol.

XX

Červený střechy se táhnou širou dálí,

ty červený střechy tohohle maloměsta,

na jehož ulicích odpočívá zpocenej vzduch,

jehož zdi si nedbale s paprsky hrají,

jehož lidi spěj doma po obědě na kanapi

a jehož náměstí je jenom větší cesta…

To červený město a za ním zelený luh,

ta pole do dálek vstříc rozprostřená snům,

ty skvělý příkopy a u nich kopky sena,

tak bledě tyrkysový nebe od žlutejch paprsků,

všichni spěj, poledne se v zvonu tratí,

též jdi spát do měkkých peřin trávy.

XXI

Copánky vlasů

po ňadrech tý holce splývaj

a jde si po tý hnědý zemi,

po těch našedlejch dlaždičkách

a ví o svý kráse,

bodejť! je už zadaná,

ty krásný holky!

ta pohoda kvetoucích kaštanů,

ten čas těsně po matuře

a zasvěcenost víře životu,

nahota v zrcadlech surrealistů,

odkrytá ohanbí kubisticky zrněná

a vůbec všechny ty tuchy

a touhy a naděje

a byli sme mladí atd.

XXII

Maminky jdou s kočárkama

a jdou tím parkem zeleným,

tím parkem, kterej se táhne ke hvězdám,

a když mlčí, o ničem nelže,

ty kočárky jen kloužou po asfaltu

a ty maminky jen štebetaj,

drozdi a špačci a jiná havěť

rozehrává nejkrásnější sóla tokání,

všechny maminky všech tvorů jdou

a jdou tak spokojený jako v nedělní odpoledne,

jako když nádobí je umytý a je čas,

ten nyvej a vypomínkovej čas plnej nadějí

a pocitu, že všechno je, jak má bejt,

tak takhle jdou ty maminky s těma kočárkama

těch nejnesmyslnějších barev a tvarů

a štěbetaj jak ti nebeský ptáci

a na nic si nehrajou

a jsou to matky nás všech.

XXIII

Nový auta blýskavý,

metalízy a skvělý karosky,

pérování a podvozky

a volant skvěle hejkavý

a brzdovej systém ABS

a motor, co vyjede až do nebes,

rovný dva milióny to dělá:

kupujte, kupujte, příležitost skvělá,

za vyleštěnými skly salónů

a možná vyhraješ, čert zná náhodu,

kolem těch nových aut se procházím

a bojím se, ať do nich nevrazím,

a žváro si kouřím

a hledám tu houby,

jdu si dál kolem těch fár,

hergot sou drahý krucinál!

A soumrak zahalil město.

XXIV

Když obchody jsou zavřené

a ulice když ztichá,

taková pohoda se rozestře

a hned líp se dýchá,

pak wólknu si to po mý strít

a všude hledám tajemství

toho dne, co právě uplách,

v tom šarlatovým stmívání

si to wólknu po tý dlouhý strít

a říkám si: hned líp se dýchá.

XXV

Větrák hučí, hospodu spojuje

s tím všedním shonem na zemi

a rozšiřuje ten pach piva a cigaret

a láká všechny, co jdou kolem,

bez varování ministra zdravotnictví

a vrní si, že je to skvělý na tom světě

a že je i docela fajn být větrákem

(teda, mezi náma, je to makačka jak sviňa),

Atonálně se rozléhá do občasného kraválu

projíždějících dodávek a mercedesů

a těch obyčejných lad a škodovek,

přes hospodský záclonky se marně čučíš,

je ti jasný, že tam se pije

a kecá a že tam pozveš svou lásku,

do tvrdý putyky s vrnivým větrákem,

kde vládnou karty, smích a chlast.

XXVI

Je nekonečný bohatství ulice,

těch lidí a pohledů a představ,

jen vem si cigaretu a tuhle se posaď

a dávej si pozor a těž jako horník,

tvý uhlí bude novej svět, nepoznanej

těma, co v něm hrají těch pár aktů,

a budeš jim pořádně přitápět v duších…

je nekonečný bohatství par a špačků

a sukní a kabátů a tvarů lebek

a toho, co si lidi říkaj, co myslej,

a všech těch kyselech tváří a pohledů

a všeho toho veselí i smutnýho ožralství

a drsnejch rukou, i rukou po manikúře,

mladejch lidí, co se flákaj světem, i milenců

a životů, který utíkaj jako potůčky,

i těch, co se ploužej ve svých deltách,

i divejch bystřin se spoustou kamenů

i tlejících slepejch ramen a tůní,

je nekonečný množství budov a lásek,

uliček, s nimiž ses ještě nesžil,

a zajímavejch přátel z druhého konce světa

a pohledů skrz nejrůznější brýle,

minulostí, o nichž nikdo nechce mluvit,

zlodějin a nadějí a důvodů a podvodů

a mrhání životem, hledání a vajglů,

na tom všechno se tlem a poslouchej,

je nekonečný množství symfonií lásky

ke všem těm lidem a celýmu světu.